pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Dušan Hrubý 30.11.2011 / 20:46 přečteno: 6490 x

Rusky jsem se učil kdysi dávno ještě v dobách temna za komančů, a stejně temné byly vyhlídky, že bych kdy vůbec tento jazyk používal. Naštěstí se podařilo mé gymnazijní třídní i přes můj teenagerský odpor přece jen něco do mé hlavy protlačit, takže rozhodování o destinaci tohoto výletu pomohly i zbytkové, možná i v trochu větším než malém množství, znalosti ruského jazyka.
Nerad totiž jezdím do zemí, kde se nedomluvím s domorodci jejich jazykem.


Přirozeně, že na dobu minulou a "ruského medvěda" dnes s odstupem času pohlížím docela jinak a tento první pobyt v rusky mluvící zemi můj atavistický pocit sounáležitosti se širokou slovanskou duší ať již kazašskou, ruskou nebo jinou ve mně jen zesílil.

Do Kazachstánu jsem nevyrazil na ekonomický nebo jiný summit středoasijských zemí, jak by mohl napovídat název článku, ale se Summitem XC2, poměrně horkou novinkou (v kazašském horkém létě určitě) od firmy UP. Nebylo vůbec snadné přesvědčit někoho z okruhu mých lítacích přátel, aby se ke mně do této pro paragliding přece jen ještě celkem dost neprobádané lokality přidal, alespoň tedy z pohledu středoevropského a tak trochu "středostavovského" pilota. Náhodou (která ostatně nikdy náhodou není) jsem se seznámil se začínajícím pilotem Pepou, který do toho měl chuť a zdálo se, že v zásadních představách o tom, jak strávit paraglidingové léto v Kazachstánu se shodujeme. Později jsme sice zjistili, že ty naše představy ve všem zas až tak blízké nejsou, nicméně jsme společně vyrazili s tím, že se pravděpodobně po plánovaném úvodním společném týdnu rozejdeme každý vlastní cestou. Přesně tak to také dopadlo, ale ani jeden jsme si nemohli na své vlastní sólo zážitky stěžovat.

V dnešní internetem osvícené době lze na webu získat informace téměř o čemkoliv, takže před cestou jsem se samozřejmě lehce předzásobil základními vědomostmi o této zemi a létání v ní. První skutečný dotek s realitou byl na kazašské ambasádě v Praze, kdy se nám vízum podařilo získat až na čtvrtý pokus. Jen pro zajímavost, ten třetí pokus nevyšel, protože okraj fotografie na žádosti o vízum byl po okrajích asi o 1 mm menší, než měl být. Po těchto čtyřech vízových pokusech jsem se vrátil na pevnou půdu pod nohama. Bylo jasné, že ani v této zemi, jako na mnoha jiných místech světa, se zase tak moc o čas nehraje. Každopádně o to příjemnější zase byl přílet a naprosto bezproblémový průchod celní a imigrační kontrolou na letišti v Almaty. Lehce šikmooký celník se na mě dokonce povzbudivě usmál, když zjistil, že jsem v zemi poprvé a utrousil cosi ve smyslu, že jsme všichni Slované a popřál příjemný pobyt.

Taxíkem jsme dorazili v pátek kolem 9. ranní do hotelu v centru města, kde jsme měli rezervaci. Trochu jsme probrouzdali okolí a dostali chuť se trochu osvěžit, takže v rámci těch našich vzájemně blízkých představ jsme se shodli, že zapadneme do první hospůdky nebo restaurace. Bylo to dost velké překvapení, že opravdu první, před kterou jsme se ocitli, se jmenovala Brno! O důvod víc vkročit, když na nás naše domovina takhle pamatuje. Záhy jsme zjistili, že z Brna zůstal jen venkovní vývěsní štít a lokál převzal pod křídla "Red Dragon". V každém případě tam však stále točili snad 4 česká piva. Ach, jak slastně chmelově omamný začátek výletu.... Když jsem vysílal polední, ještě trochu omamnější zdravici kolegovi do kolbenky, zrovna vcházel do kanceláře, neboť doma bylo o 4 hodiny méně.
V Almaty, jejíž moderní historie se datuje až od 2. poloviny 19 století, toho k vidění moc není, mám-li to srovnávat s nějakými historicky bohatšími městy. Architekturu města představují povětšinou nevzhledné betonové budovy, a ty nejmonumentálnější stavby jsou typickou ukázkou socialistického realismu z dob SSSR. Ale jako kterékoliv jiné město na světě má svůj tep, takže pro začátek jsme se spokojili s nasáváním (rozuměj samozřejmě místní atmosféry) v okolí Zeleného bazaru, kde se nacházel náš hotel.

Do Kazachstánu jsme nepřijeli jenom nasávat, ale také něco polétat, takže druhý den dopoledne nás přijel vyzvednout Michail Krapivin, organizátor 3 závodů - 4.kola Ruského poháru, Mistrovství Kazachstánu a Mistrovství SNS, které se všechny konaly v Uškonyru. Jelikož závody začínaly v pondělí, víkend jsme strávili seznamovacími lety, víceméně jen v nejbližším okolí startu. Ten představuje velká, travnatá mírně se svažující louka v nadmořské výšce c. 1980 m. s možností bezproblémového místa klidně pro 30-40 padáků. Je orientována na sever a kromě níže položených, v podstatě jen cvičných či svahovacích ploch, je při silném větru jediným startovacím místem, když se pořádají soutěže. Velice zajímavé je "předpolí", které se táhne do vzdálenosti několika tisíc kilometrů ! Ryze kontinentální, velice suchá část země tvoří ostrý kontrast se zvedajícím se pohořím Alatau Kungejského a Zalijského,Zalijského které dosahuje výšek kolem 5000 mnm a je součástí horského systému Ťanšanu. Tento orografický kontrast měl svou paralelu i v chování počasí. Běžně jsme zjišťovali, že zatímco nad severně položenou stepí bylo nádherně jasno, buď naprosto vymeteno nebo maximálně s jen ojedinělými kumuly, úpatí hor představovalo zlomovou čáru, kde se již nějaká vlhkost objevovala, potažmo kondenzovala a často jsme zažili situaci, kdy jen několik kilometrů směrem na jih ke kyrgyzským hranicím již byla bouřková oblačnost, a přitom se na úpatí hor mohlo bez většího nebezpečí mohlo létat. Nutno dodat, že srpen roku 2011 byl tak trochu výjimkou, neboť 2x z důvodů bouřky (byť přešla rychle a jen v okolí startu) nebo silnějšího větru se 3 dny po sobě nelétalo. Starší piloti to komentovali, že to nezažili snad 10 let, mladší takovou situaci nezažili vůbec :-) Srpen prostě bývá v těchto zeměpisných šířkách suchý měsíc, i když možná globální ovlhčení planety teď nastolí jiné časy.......

..... každopádně srpen (září) lze doporučit jako jeden z nejvhodnějších měsíců k návštěvě, pokud se tedy člověk zamýšlí věnovat paraglidingu. Jste-li například ze závodů zvyklí na informační porci luxusu nějaké podrobnější předpovědi počasí, tak v tomto případě to probíhalo tak, že hlavní arbitr závodů Vladimír Iljič Zadorožnyj (s trochu slavnějším jmenovcem ho pojily alespoň cigarety, které výhradně kouřil - Leningradky) na můj dotaz na meteo pro příští dny lakonicky odvětil, že většinou ráno vstane v 6, podívá se na oblohu a zjistí jak bude. To je úděl závodníků, kteří neřeší, jak bude druhý ani následující den, ale čekají jestli bude letovo a jaký task bude vypsán. Jeden snad zajímavý postřeh – nevím, jak je tomu v jiných destinacích, ale tady při zahájení závodů asistoval i pravoslavný kněz, který pronesl řeč a požehnal c. polovině startovního pole, ponejvíce z ruského teritoria, neboť v Kazachstánu převládají muslimové. V Kazachstánu panuje vůbec úctyhodná náboženská shoda. Je to sice muslimská země, nicméně zde díky bývalé ruské expanzi existuje i hodně pravoslavných křesťanů. Na zdejší kultuře je vidět působení obou směrů, přičemž se do ní promítá také vliv starých animistických náboženství a šamanismu. Nejzajímavější ovšem je, že muslimové i křesťané zde žijí vedle sebe v míru, shodě a toleranci. Měl jsem možnost pobýt sice jen necelé 4 týdny, přesto však z mnoha ať již nenadálých setkání nebo z vyprávění místních vyplývalo, že náboženská snášenlivost má pokračování i v pospolitosti národnostní. Blízkost čínských a mongolských hranic, léta soužití s velkým ruským bratrem namíchala asijsko-evropský koktejl, kdy je naprosto normální vidět partičky, ve kterých se například v nejlepším kamarádském duchu objímá šikmooký asiat s árijsky střihnutým blonďákem a asistuje jim u toho typická slovanská tvář. Podobně vytříbeně je tomu i u té něžnější (anebo v těch částech spíše drsnější?) části populace, jenže to by vydalo na mnohem delší a sofistikovanější referátek.

Jelikož se, jak jsem se zmiňoval, létalo pouze z jednoho startoviště, tak se tasky více méně podobaly jeden druhému v průběhu všech tří závodů. Celkem bylo k dispozici 73 otočných bodů, které vždy hodinu před startovním oknem přímo na místě Iljič dle zřejmě dle momentální nálady nakombinoval a většinou byly vypsány tratě v délce kolem 40-50 km. Rozhodně však více jak závodnická atmosféra, analýza tasků, taktika apod. byla cítit atmosféra pohody, navazování a utužování přátelství, něco jako letní dovolená u Mácháče občas okořeněná závoděním. Několik céčkových křídel tam rozhodně k vidění bylo (kromě nás byl na prostředních závodech jediný cizinec Sebastian z Francie a ten létal na Mantře (dvoulajnové), jinak většinou béčková i áčková křídla. Summit XC2 se rozhodně neztratil, líbil se jak místním, tak i mně, když se i v občasných drsnějších turbulentních podmínkách choval velice ohleduplně. A a celkově jsem z něj měl velmi dobré pocity.


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 5 a 3

Názory k článku