pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Dušan Hrubý 27.01.2009 / 21:16 přečteno: 7617 x

Náš výlet začínal celkem skromně. S Vlkem jsme se domluvili, že bychom se maximálně ve 2-3 lidech rádi podívali do jižní části Maroka. Křídla jsme si chtěli s sebou vzít, ale žádné velké letové ambice, jak z důvodu termínu na začátku ledna, tak i z neznalosti terénů, jsme si nedávali. Z poklidné komorní sestavy se postupně stávala nabalující se sněhová koule a nakonec nás vystoupilo v Marrakechi z letadla 9.

Paradoxně Vlk musel svoji účast odřeknout jeden den před odletem, takže partička byla následující. Kromě mě se postupně přidal Franta Švec (Feny) z Vyškova, Michal Hýbl (Lenin) z Ostružné, brněnská partička Milan Masařík, Karel Peloušek s Petrou Liškovou a z Olomouce Víťa Malý (Bubák) a na pár dní ještě Franta Zajíček se ženou Petrou.

8.1. Letěli jsem s Rynairem, který má mimo hlavní sezónu sice skvělé ceny, ale povoluje odbavit jen 1 zavazadlo s 15 kg a 10 kg na palubu, takže většinou dost na lehko. Přesto se pár jedinců nevešlo a platilo 15 € za každý kg nadváhy, jelikož jsou u Ryana na váhu zavazadel docela striktní. Na druhé straně se Ryan honosí faktem, že se mu nejmíň ze všech společnosti ztrácí zavazadla. To se naštěstí potvrdilo i nám a bez problémů jsme na čas přistáli i se všemi batohy. Půjčení aut (Dacia Logan & Fiat Palio - 270 € za káru) jsem rezervoval přes web pár dní před odletem. A opravdu, u východu z kontrolovaného odbavovacího prostoru nás již čekal týpek s cedulí "Dušan". Vyřízení papírů proběhlo docela rychle, takže c. za půl hoďky jsme měli jak vyměněné dirhamy, tak vše kolem aut a mohli jsme vyrazit. Nastal však první problém, protože skupince okolo Bubáka se nechtělo za žádnou cenu do Marrakeche. Už už se viděli u moře, přestože póčo žádnou velkou slávu neslibovalo. Nakonec jsme se přece jen dohodli, přeházeli jsme se v autech a tzv. "pobytovka" odjela směr Agadir a "poznávačka" se mnou, Fenym, Karlem a Petrou odjela do centra Marrakeche. Po cestě jsme měli jen menší nedorozumění s policistou, který tvrdil něco o červeném světle na semaforu, ale vyřešili jsme to docela elegantně. Já jako řidič jsem na něj víceméně jen nechápavě civěl a občas něco prohodil, Karel se zezadu zase pořád ptal jestli jedeme správně směr medina :-) Polda se potřeboval cítit důležitě, jak je to všude na světě běžné, tak se nakonec uspokojil tím, že nám přikázal, abychom si z předního skla sundali gps navigaci a pustil nás dál. Provoz houstnul, různé povozy tažené mulami, staré náklaďáky, taxíky, mopedy, cyklisti, do toho samozřejmě spousta pěších domorodců, to vše se chaoticky, přesto v jakémsi svém vlastním řádu, motalo kolem nás. Dorazili jsme do mediny a hned u prvního hotelu (Al Charaf) se nám podařilo zaparkovat. Byla to dobrá volba, protože měli volno a za slušných 60 Đ jsme byli v centru města a mohli se hned vydat jej prozkoumat. Hlavní náměstí Marrakeche, kde začíná trh je skoro pořád plné lidí. Všude kolem nejrůznější zvuky hudby z krámků, pouličních hráčů na bubínky či všemožné strunné nástroje, kejklíři, předváděči hadů (jednoho hned Fenymu položili na krk :-) , vůně z desítek stánků, kde se vaří, pečou místní speciality, i pastva pro oči z pohledu na barevnou marockou módu, spousty kopců krásně barevného čerstvého i sušeného ovoce, koření, a všelijakého zboží na co jen si člověk vzpomene. Karel s Petrou byli po cestě unavení, tak to brzy zabalili, já s Fenym jsem si dali malého šlofíka a posléze vyrazili na druhé večerní-noční kolo, na závěr okořeněné pozváním a návštěvou bytu jedno místního obchodníka v samém centru mediny.
9.1. Ráno jsme se vydali směrem k moři a v Agadiru se setkali s "pobytovkou". Bylo pod mrakem, občas spadlo pár kapek, takže na létání to zatím nevypadalo. Na dalším cestovním itineráři se celá partička už vesměs shodovala, takže jsme vyrazili směr Nid d'Aigle, známý letové terén u moře. Žádný konkrétní program jsme neměli, jen jsme se chtěli volně pohybovat po stopách loňské expedičky slovenských kolegů ze zvolenského lítačského klubu. Jim patří dík za pěkný článek s detaily a hlavně souřadnicemi ohledně letových terénů. Kousek za Agadirem jsme se zastavili na prvním letovém místě - v Tifnetu, malé rybářské vesničce, z větší části opuštěné. Foukalo nám zezadu, takže proběhl jen takový lokální seznamovací jointík a jedna z hlavních činností jak naší výpravy, tak velké části obyvatel Maroka - zevling a lelking. Začalo se stmívat, tak jsme pokračovali dál na jih. Najít potmě startovačku na Nid d'Aigle byla lehce adrenalinová záležitost. Odbočku z pobřežní asfaltky tvořila docela brutální kamenitá cesta vhodná spíš pro offroady, a navíc se spustil parádní slejvák. Dle slovenské nápovědy nás měla nahoře na kopci čekat "štylová francouzská reštyka". Nikdo z nás moc nevěřil, že jedeme správně, jenže nahoře opravdu příjemná restauračka byla. S romantickými svíčkami a new orleánským blues :-) Dali jsme si naprosto všudepřítomný vynikající mátový čaj, který je tradičním marockým nápojem. Je ale jiný, než jak jej známe z Evropy - je velmi silný a velmi sladký. Jeho správná příprava představuje určitý rituál. Směs černého čaje + lístky máty + evtl. šívy (místní bylinka) se zalije trochou vody a promíchá se. První malý nálev se vylévá, pak se dolije voda, konvička se dá se na vařič, směs se nechá vzkypět a přidá se obrovské množství cukru. Nalévá se do skleniček pěkně z výšky, dle šikovnosti servírujícího s tím, že se první sklenka (nebo 2-3 sklenky dle celkového množství), vrací zpět do konvičky, aby se cukr řádně promíchal.
Francouzská nabídka na přespání vč. poplatku za startovačku a komplet celodenní stravu za 350 Đ/os. nás moc nebrala, tak jsme využili konkurenční nabídku ze sousední startovačky místňáků Larbyho a Azíze za 140 Đ za nocleh, welcome omeletku & snídani. V apartmánu u Larbyho následovala velice slušná párty, v podstatě jsme zkonzumovali všechen námi dovezený alkohol, o zbytek se postarala vodní dýmka....
10.1. Ráno je komplet zataženo, nikdo by na létání nevsadil ani dirham. Bubákova "pobytovka" opět lehce stresuje a nemá chvilku stání a vyráží směr další startovačky více na jihu - na Sidi Ifni a Legzíru. Naše stále více stmelovaná "poznávačka" se chce jen tak porozhlédnout po okolí a prohloubit znalosti o marockém zevlingu a lelkingu. Chytání lelků je totiž v Maroku národní sport č.1, dokonce i fotbal se nachází daleko za ním. Všude na své cestě jsme potkávali lelkaře. U cesty, volně uprostřed pole, na pláži, u domu, pod stromem, prostě kdekoliv a to v nejrůznějších polohách: stojící, sedící, ležící, samostatně, ve dvou, ve skupinkách. Je to hlavně mužská záležitost, ale ani lelkařka není v Maroku žádnou vzácností. Feny od lelkujícího Azíze zjistil, že je to druh relaxace. Vsadil bych boty, že někteří Marokánci relaxují v podstatě celý život. To je mně samozřejmě velmi sympatické, v lednu je v Maroku k této činnosti příjemné počasí, rád bych ovšem viděl lelkování v parném jaru či létu. Popojeli jsme tedy za lelkováním kousek do Aglou Beach, zcela cíleně příjemně lelkovali při čajíčku na zahrádce a pozorovali na vlnách jednoho jediného surfera (pozn.: jsem si zrovna vzpomněl, že vynikající Butthole Surfers budou v Praze v Arše 22.4.09, pokud to někoho zajímá). Mraky se zvedaly a odcházely, docela rychle se vyčasovalo a do té lelkařské pohody přišla Fenymu smska od Larbyho, že se na Nid d'Aigle létá! Nebylo vůbec jednoduché se vzdát tak krásného zevlingu, ale nakonec jsme se asi po hoďce dokopali k odjezdu na asi 10 km vzdálenou známou startovačku. Ještě jsme stačili zahlédnout několik padáků v pohodové termosvahůvce, ale asi pět minut po našem příjezdu začal vítr zesilovat a v podstatě po vybalení našich ér dunělo tak, že už sám start vypadal dost rizikově. Mrkli jsme na moře, bílé čepičky vln se teď objevovaly všude, takže nám bylo jasné, že opravdu slušně přifouklo. Zkusili jsme to ještě dole na písečné duně, ale sotva Feny za vydatné pomoci dalších dvou lidí jen nadzvedl padák, předvedl pár krásných nechtěných slajdů a poskoků a byl moc rád, když mu hadr zapadl za hranu duny. Bylo zřejmé, že jsme tento den nejlepší letový čas veleúspěšně prozevlili (ostatně jak bude naším dobrým zvykem i v budoucnu). Po naší předchozí poplašné smsce se od Legzíry vrátila, samozřejmě pozdě, i druhá část výpravy, a pak už jsme jen c. 2 hodiny smlouvali ubytování v apartmánu v Aglou Beach, nakonec za pěkných 50 Đ/os.
11.1. Další ráno je hezky, ale stále moc duní, a tak jen pár odvážlivců dává rychlou koupačku v Atlantiku. Franta Zajíček se ženou odjíždí do Západní Sahary, naše partička jede na Legzira beach, někteří již podruhé ;-) Následuje klasická japonská turistika s foťákem, po skalních, mořem vymletých útvarech na Legzíře a návrat směrem k Tiznitu bez vážnějších záměrů se pouštět do nějaké akce. Ta však přišla vzápěstí sama. Projížděje Mirleftem jsme zahlédli ceduli s nápisem Amstel Beer a okamžitě zapadli svlažit již celý dlouhý druhý den vyschlá slovanská hrdla několika kousky do baru u silnice. Když jsme večer vypadli ven, ještě na schodech mně oslovil místní týpek, jestli prý nechceme zajít na beach party. Neznal jsem nikoho z naší sebranky, kdo by nechtěl :) Byla to oslava narozenin v malém zálivu. Bubínky, bendžo, berberské zpěvy, pivo, víno, cigára, jointy, šumění moře… pohodička, co dodat. Nakonec jsme tam zůstali a přespali v jednom apartmánku.
12.1. Už by bylo na čase abychom trochu polétali, ne? Tak jsme se vydali přes Tiznit do Antiatlasu na Col du Kerdous. Přijeli jsme překvapivě včas, foukalo slaboučce a extra letově to nevypadalo. Karel a já jsme dali první sletík, přistáli pod kopcem ve vesničce a nechali si za pár dirhámků a bonbónů sbalit padáky od capartů ve věku c. 4 -8 let. Jediným zpestřením bylo pištění a útěk skupinky Marokánek při mých přistávacích wing-overech :-) Vyjeli jsme znova nahoru, vítr o metřík dva zesílil, takže se dalo udržet u svahu, maximálně to však dalo c.2 stovky nad start, žádná velká eufórka, ale docela příjemné polétání. Kousíček od startu je pěkný horský hotýlek. Na terase jeho baru jsme pak strávili zbytek slunného odpoledne u čaje, piva, čaje, piva, čaje, piva atd. Večer pak s Cabernet Savignonem v hotelovém restaurantu a samozřejmě u typického jídla - tajine, které je nejčastějším marockým pokrmem. Klasický marocký tajine je servírovaný v ještě horké hliněné nádobě, nejlépe když ještě pěkně pobublává. Většinou jde o směs brambor, nejrůznějších druhů zeleniny a masa buď kuřecího, jehněčího nebo rybího. Ceny se pohybují od 20 do 70 dirhamů, podle restaurace a místa. Dalším typickým jídlem je třeba kuskus nebo brochetti, kuličky z jehněčího nebo kuřecího masa na jehle. V rámci pronikání do místních stravovacích návyků jsme si pravidelně dávali ke snídani vaječnou omeletu,výborné byly i smažené ryby. Karel s Petrou zůstali na noc jako obvykle v pohostinství hotelu, zbytek jsme přespali na startovačce pod širákem. V 1100 mnm bylo docela čerstvo, ale zvládli jsme to v pohodě.


13.1. Odjíždíme dalších c. 60 km do vnitrozemí Antiatlasu do malého berberského městečka Tafraoute. Přestože den je jak nejlepší víno, naše trvalá pohoda nám naprosto automaticky aniž by kdokoliv cokoliv říkal, velí zastavit se a v klidu se mezi 12 - 14 hod. naobědvat, tzn. téměř tradičně si vychutnat tu nejlepší termickou část dne pěkně u stolu restaurantu hotelu Tanger :-) Původně byli v naší skupině jen 2 kuřáci, ale nakonec si začali kupovat cíga (někteří po několika letech!) kromě Bubáka všichni. Ten si alespoň zavzpomínal na mladé roky a cíga hned po probuzení či na zastávce po cestě do kolbenky. Takže opět musel přijít nezbytný čajíček, kávička a až kolem 15.h. přijíždíme na startovačku Tassrirt, která je vzdálena c. 14 km od Tafraoute. Fouká 3-4 m na komoru, tak se chvíli vozíme kolem startu, termika nefunguje, jen svahovačka, po čase to spíše slábne, někteří přistávají na startu. Já se ještě chvíli vozím a pak na místo postupného vyhnití rovnou pod kopec, brousím svah a namířím to do kousíček vzdálené malé vesničky Tassrirt, kde přistávám mezi keříky, stromy a opunciemi na terasovitém políčku. Za okamžik je u mě týpek, který mi pomáhá balit padák a snaží se komunikovat. Umí jen arabsky a francouzsky, takže s angličtinou, španělštinou ani italštinou se moc nechytám. Mezitím ještě přistává Feny a Masáro a společnými silami zjišťujeme, že ve vesničce není žádný hotýlek ani restauračka. Hassan nás však zve k sobě na obligátní čaj. Za chvíli přijíždí obě auta se zbytkem chátry a uvelebujeme se u Hassana na terásce vedle malého minipokojíku, kde nakonec všichni strávíme noc. Hassan je moc příjemný a milý Berber, čekali jsme že třeba bude chtít nějaké dirhámky za balení padáku apod., ale opak je pravdou - zažíváme vskutku pravou berberskou pohostinnost. Začíná to samozřejmě čajem, potom sušenky, čerstvě upečená bábovka, večer obrovská mísa tzv. "sharíja", směs kuřecího masa, vynikajících těstovin a zeleniny. Tři kousky odchází spát do pokojíku, ale na terase je ten večer pohoda opět náramná. Já, Feny, Masáro a Lenin spolu s Hassanem a jeho kámošem dáváme čajový mega dýchánek, protože v podstatě otáčíme pořád za sebou jeden mátový čaj za druhým, jen občas proložený nějakým jointíkem. Posloucháme Hassanova cd s nejrůznější domácí arabsko-berberskou muzikou, arabsko-africkými reggae & jazzovými rytmy, pak zase pouštím já svůj výběr od Gabriela, Fun-da-mental přes Floydy po Smeykalovo didgeridoo. Hassan zháší lampu a do úžasného ticha berberské noci plné hvězd najednou zaznívá "Pojděm si já na cintorín spočívať"…. všichni jsou zticha, každý si ve svých myšlenkách ulétává někam po svém, zažíváme úžasnou pohodu a souznění, pro které není třeba slov.


14.1. Ráno dostáváme jak jinak, než čajíček, placky, koblížky, med, máslo, burákovou pomazánku, vše domácí provenience …a loučíme se s Hassanem. Odjíždíme na start, ale fouká po kose, tak si to 3 křídla alespoň slítnou, zbytek si potrénuje zevling & lelking a pokecá si s náramně vysmátou pasačkou koz. Omrkneme turistickou atrakci, barevně pomalované kameny nějakým snad belgickým uměleckým schízákem a jedeme do naší "základny" restaurantu v hotelu Tanger, kde se opět potkáváme s Františkem a jeho ženou, kteří se vrací ze Západní Sahary. Moc daleko na jih se nedostali, benzínky s bezolovnatým benzínem končí v Tan-Tanu. S Petrou jsem sehnal moc hezký apartmán u jednoho Francouze za 480 Đ pro 9 lidí, tak dáváme horkou sprchu a takové to domácí kecání u vínka.
15.1. Osmý den je tak trochu cestovní - směřujeme do pouště, vracíme se přes Col du Kerdous (jen rychlá kontrolní zastávka, fouká nula celá nula), projíždíme krásně pusté pláně, zonsna rumpluje, všichni v autě včetně řidiče podřimují, vegetace ubývá, a po zastávce na oběd v Guelminu přijíždíme do Assy. Tady pro změnu lehce prší a nedaří se nám najít žádné hotely. Nakonec přece jen jeden najdeme za 130 Đ/os se snídaní.
16.1. Ještě doma na netu jsem si V Google Earthu našel jeden krásný pouštní c. 30-40 km dlouhý hřebínek, který jsem si naplánoval na mega svahůvku 3 x tam a zpět. Takže vyrážíme podle předpokládaných souřadnic c. 50 km JZ od Assy, kde je již pravá poušť. Nejsou to žádné písečné duny, ale štěrkovité, suťovité pláně, pozvolna či strměji se zvedající pahorky, prostě všude samé šutry :-) Letových terénů kolik si najdeš tolik jich máš, problém jen se startem, protože kameny jsou ostré a přetrhnout si šňůry nebo roztrhnout látku vrchlíku by bylo velmi snadné. Navíc duní minimálně kolem 10 m, takže se kolem poledne věnujeme pouštnímu zevlingu, lelkingu, meditaci, každému co je libo. Po cestě zpět přichází v té pustině ke slovu poslední dárek z Marrakeche, takže dáváme jointíkovou zastávku uprostřed ničeho a vydáváme se jen tak za hledáním fosilií, za hledáním starých nebo nových časů, za hledáním sama sebe. Zkamenělin je všude plno, všichni nachází jen malé škebličky, mušličky, občas části trilobitů, jen já našel celou hlavu zkamenělého pterodaktyla, ale nikdo mi nevěří, pro jistotu jsem ho vyfotil, no posuďte sami…:-)
V Guelminu si ještě užijeme úžasné atmosféry místního trhu, trochu se poztrácíme, pak se zase najdeme a pokračujeme zpět na sever. V Mirleftu už zavírají hospodu, ale ještě stíháme nakoupit pivsony a spolehlivě nás odchytí jeden místňák, u kterého přespíme, všichni za slušných 250 Đ.
17.1. Ráno mrholí, mraky se válí proklatě nízko a opět dochází k rozdělení na "pobytovku" a "poznávačku", tentokrát v jiném rozložení. Já s Fenym a Bubákem odjíždíme do hor, kde chceme tentokrát už zcela jistě bohovsky polítat. Zbytek zůstává na místě, protože samozřejmě bohovsky polítá u moře, až se mraky zvednou. Takže zase na Col du Kerdous, kde fouká opravdu nádherných 4-5 metříků přesně na komoru, ale základna je chvilku nad námi a chvilku pod námi, tak do toho nikdo z nás neskočí. Tak teď bychom potřebovali "pobytovku" tady, aby se zdržela a řekla nám, jestli se to později zvedlo. My pokračujeme na nám již známé Tafraoute, kde Bubák na SZ startu Tassrirt trošku posváhne, ale jde to výrazně od západu, tak nic moc, navíc základna je stále pár metrů nad startem. Sjíždíme pro něj dolů pod kopec a jdeme omrknout JZ-Z start Doussdirm, kde jsme ještě nebyli. Je po páté odpoledne, tak to na žádný zázrak nevidíme, přesto to s Fenym rozbalujeme, abychom ty naše hadry alespoň provětrali. Chvíli nechápu proč jde Feny tak rychle od svahu, odstartuju a pak zase nechápu proč se mi to křídlo u svahu pořád vlní, rohlíkovatí, měkne, cloumá sebou dopředu dozadu, vždyť vzduch vypadá tak mírně, klidňoučce v tom romantickém zapadajícím slunci. Jdu raději taky hned od svahu a přistávám dole u silnice, kde si své zážitky oba potvrdíme. Od "pobytovky" se dovídáme, že dole u moře si dali pouze shopping, dunělo příliš celý den. V našich známých hotelech je překvapivě všude plno, i když turistů ve městě moc vidět není. Jen občas nějaký rasta, či hipík nebo partička Frantíků. Nakonec nás náš bývalý „hoteliér“ veze do rozkošného hotýlku, plného nejrůznějších artefaktů, které jsou docela vkusně umístěny a působí pěkně stylově.
18.1. Předposlední ráno nejklasičtější klasika v restaurantu hotelu Tanger, a čeká nás nádherný den, letový den D. Dle meteo předpovědi, která do dnešního dne vycházela velmi dobře, by mělo foukat 1-2 m z J-JZ směrů. Paráda, vyzkoušíme další startovačku nad Tafraoute, která je právě na tyto směry. Vyrážíme překvapivě včas, ale v polovině trasy c. po 3/4 hoďce cesta najednou končí. Dle gps mapy jsme zvolili cestu, která měla sice číselné označení, ale byla tou horší ze dvou přístupových cest. Času máme dost, tak to obracíme do Tafraoute a za 20 minut jsme pohodlně asfaltkou na startu. Pohodový start, 20 kroků od auta, krásně jasno, nádherné 3-4 metříky, co víc si přát? Nejspíš jen to, aby nefoukalo ze SV!! :-( Čekáme asi hodinu do 14.h., že se termix prosadí, ale vůbec nic. Tentokrát nás Meteoblue vyšplouchlo. Navrhujeme nejrůznějším varianty, nakonec zvítězí odjezd k pobřeží do Agadiru, kde doufáme alespoň v nějakou tu svahůvku. Mezitím přichází smska od "pobytovky", která bohovsky létá na Nid d'Aigle celé odpoledne až do bezvědomí. Na start v Agadiru přijíždíme kolem 17:30, právě v okamžiku, kdy to celé slábne a bríza končí. Ještě že ten dnešní megaletový den zachránila ta chátra "pobytovka". Vydáváme se do Marrakeche. Náš den teprve přijde.
19.1. Jenže nepřišel. Vstáváme jak blbci o půl osmé, míříme do Aguergoure, jednoho z nejlepších letových míst v Maroku. Snažím se tu nekřesťanskou neislámskou vstávací hodinu natáhnout alespoň snídaní v motorestu co nejdéle, ale tak jako tak jsme už kolem 11.h. na startu. Fouká lehce do zad, dle předpovědi to mám pořád pod kontrolou. Říkám, že se to v poledne obrátí a bude to megapřeletový den. A opravdu ve 12 rukáv visí zplihle dolů, po další čtvrthoďce se začíná nafukovat správným směrem. Ale je to stabilní jak to stabilní jen být může. Chjo, na obzoru vidíme krásnou inverzní vrstvu, chjo chjo, je to fakt stabilní. Občas foukne do zad, většinou však metřík dva ze správného směru. Stále vyčkáváme na ten nejlepší interval. Kolem 13.h. přijíždí teréňák se 3 piloty. Ááá, tak teprve teď to tedy zapnou, konečně bohovsky polétáme. První pilot se snaží něco lovit, ale za chvíli je dole na přistávačce. Pak následuje nádherná scénka. Jeden Amík si rozbaluje éro, pořád foukají dva metříky na komoru, najednou se to otáčí a fouká do zad. Jak ze špatného amerického filmu, plného toho jejich nechutného trapného patosu pak ten ocas začíná klít, jednoho shita s assholem za druhým, chodí okolo startovačky a celej nervózní kleje pořád dokola, tak abychom to všichni, ale opravdu všichni slyšeli a viděli. Náramně se bavíme :-)) Asi po další půl hodině se to zase srovnává, tak může ten nerves odstartovat. Potom startují Bubák s Fenym, ale na udržení to pořád není. Nakonec já, vyškrábu se sice trošku nad start, ale pořád je to slaboučké, přes silnou inverzní vrstvu se jen občas prodere za těžkých obětí nějaká ta bublinka, tak se c. po půl hoďce všichni potkáváme na přistávačce, kde nám místní omladina zručně balí padáky. Je kolem 15.h., najednou vidíme, že se nad startem jakž takž vozí asi 4 éra, tak bereme tágo a rychle zpátky na start. Trvá to však jen těch 20 minutek, než vyjedeme nahoru. Pak už ventilátor Někdo nahoře definitivně vypíná. Aguergoure je moc pěkné letové místečko, dle místního pohodového Anglána (Toby Colombé), který bydlí na přístávačce, je tady však nejlepší období na jaře nebo na podzim. Evtl. kontakt na něj. "Pobytovka" druhý den do bezvědomí už nezopakovala, měla v Agadiru problémy se sháněním povolení pro létání nad městem.
Závěr výletu proběhl už jen v procvičování smlouvání na trhu v Marrakechi, poslední tajine, krevetky, rybičky a další mňamky, poslední mátové čajíčky. Moc jsme toho sice nenalétali, ale většina z nás si žádné takové cíle ani nedávala, takže celkově byl výlet skvělý. Pohodová partička, vždycky jsme se nějak bezbolestně domluvili, rozdělení na „pobytovku“ a „poznávačku“ :-) bylo jen přirozeným vyústěním toho, jak byl kdo momentálně naladěn, a všichni jsme si to parádně užili. Ať žije Maroko!

Další fotky najdete v této fotogalerii.


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 1 a 1

Názory k článku