|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Carlos
13.10.2008 / 23:06 přečteno: 7424 x
 | JAk,...
Jak jsme jeli na Paragliding 0pen Air Festival do Turecka.
Aneb,...
Aneb, parádní výlet s Crazy card II. - Piece by piece.
...Do dneška nevím, kdo přesně a proč vymyslel slovo crazycard. S angličtinou nemám problém, ale s tímhle výrazem jsem se setkal až poprvý před třema rokama, když jsme s Masoxem vyrazili za pořádnou polítanicí v březnu do Monaca, když vyšel článek Parádní výlet s crazycard na www.masox.net, ihned jsem se snažil ten prapodivný výraz najít někde ve slovníku na netu, na Seznamu, Googleu, Wikipedii, kdekoliv, v danej moment jsem si připadal jako blbec...
Až do dnes....
Dnes už nevím přesně, jak dlouho. Odhaduji tak šest, sedm let, je to dlouho, kdy jsme se sirem Freyvaldem objevili na www.skyfly.cz v terénech krásnej článek o lítání v Turecku na jednom z dvaceti údajně nejkrásnějších pobřeží na světě - Oludeniz. Každý rok se tam koná paraglidingový Open Air Festival a fotky z lítání na pobřeží nás totálně uhranuly.
Zpět ke crazycard.
Přišel čas. Přišel čas a asi jsme si to zasloužili, konstelace hvězd dovolila, dovolily i finanční podmínky, priority povolily.
Normálně byste řekli, nic extra, prostě našetříš a letíš. Jasný, ale v normálním životě to až zas tak nechodí, nejedná se o pár stovek, probémy v práci, žádná práce, investice - novej padák, nová sedačka, moc práce, jedna přítelkyně, mucho problemos, moc přítelkyň....mucho problemos tambien.
Žádná přítelkyně.
JE TO TADY!
Ano, i já i sir Freyvald by daleko radši sdílel čas strávený lítáním na pláži s Někým, aby se podělil o radost, ale jak říkáme: "Někdy to prostě nevyjde".:-)
Ne toliko. Nápad vzít moji mamku na výlet netrvalo dlouho. Už na jaře jsem věděl, že letos to dopadne, mamce už dva roky slibuju, že ji vezmu na tandem, abych ji provětral nad Krkonošema, ale nebyla zatím možnost. Byla ale myš-lenka.:-)
Moje máti je po mě, takže nebyl problém říct, navrhnout, dohodnout, nic moc neřešit, nepřepínat, nepřipravovat. A je to. Hledali jsme ještě někoho do party, ale nakonec se přihlásila i mamčina kámoška Hanka....
CO JE CRAZYCARD: Crazycard je asi banda lidí nezáleživo na věku, se stejným zájmem, stejným cílem svobodou mysli, chutí žít, chutí zažít a chutí chvíli být.
TEČKA.
"Day one".
LETENKY KOUPENY. Leta práce v nákupu přinesla růže, z původních 12K jsem se dostal na "vosum pryč".
PIVO VE VESTIBULU DOPITO.
ODBAVENO, LIMITNÍ VÁHA SPLNĚNA I S KARTÁČKEM NA ZUBY A DALŠÍMA P.........Nezbytnýma věcma jako například mptrojky ManuChao, Touch and Go, Pink Floyd,
etc.:-)))
P.S. Neumím si představit jet na lítací výlet či dovču bez Manu Chaa!
LEHKEJ TRAPAS.
Ejhle, nejsme sami, zvolal jsem, čumíc na letišti v dáli na legendárního Škrabku, kterej se mi před třema rokama, když jsme byli na český lize, v autě s Charliem zhulil.:-)
Od tý doby jsem ho neviděl.
Zaradoval jsem se, že nejedu sám, přišel k němu a řekl a pozdravil v momentě, když se shejbal pro bágl. Narovnal se a povídal, já ale nejsem Škrabka. Sakra, ty mu seš ale zatraceně podobnej, je to možný?
Bylo, chvíli jsem šrotoval a pak si ověřil, že to fakt Škrabka není.
Jak by řekl Manci, byl to legendární Tomáš Lednik...
Dali nám najíst, napít, rychlejším i dvakrát napít (líp se píše.:-))
Město vycházejícího měsíce
Do Istanbulu jsem dorazili večer, až po vzletu bylo vidět parádně osvícený město, jen škoda, že to pořádně nebylo možný z letadla vyfotit.
Transfer byl relativně rychlý a za chvíli jsme seděli v letadle do Dalamanu.
V Dalamanu jsme vyšli ven a jali se shánět TAKSI.
Zkoušeli na nás odvoz za osm pětek, ale to byl úlet, nechal jsem je vycukat a dostal se na pětašedesát, což bylo přijatelný. Možná jsme měli ještě půl hoďky počkat a dostat cenu dolů,ale měli jsme toho cestování dost, takže jsme to urychlili..
Taxikář znal cestu do Oludeniz, jako kůň s klapkama a dovezl nás až před hotel Tuquoise.
Stopečku a dobrouč, padli jsme jak podťatý...
Den druhý
Ráno jsem byl oběhnout kouty Oludeniz, abych se trochu probudil a okouknul to tu.
Po celkem vydatný snídani jsme vyazili do opět "legendárního" Cloud 9 baru", kde jsme měli ještě spicha s Honckem a i jsme se potkali s Tomášem, který nám ochotně předal nějaký to know how místních podmínek, pravidel a lítacího života.
Přistává se na pláži, kdekoliv kromě přistání na záda kolemjdoucích lidí. V praxi to funguje tak, že vyklesáváte pár metrů nad střechama a když vysunete podvozek, koukáte, jestli vám někdo nevejde na runway a když ano, je třeba na něj zařvat. Nevím, jaký to tu je v létě o sezóně, když i teď v říjnu tu bylo dost lidí a každou chvíli jste mohli slyšet odněkud hlasité "watch out"!
S Tomášem jsme se domluvili, že pojedeme spolu na Babadag, měl už domluvenou dopravu. Na kopec se jezdí většinou velkejma džípama, který maj na střeše zahrádku a na tu se nahází instrumenty. Kolem jedný jsme odjeli, cena vývozu a vstupu do národního turkoparku 12éček, vypadá to, že se tu trochu zvedne cena letový hodiny...
Asi po dvou kilometrech začali někteří za jízdy lízt po malým žebříčku na střechu. Vzhledem k tomu, že kára je celá otevřená, bez oken (připadal jsem si, jak když převážejí dobytek v náklaďácích:-)), tak jsem se jal lízt za nimi, po nahoře bylo víc prostoru k vidění a fotění.
Bomba, na střeše parádní rozhled kolem, jen jsem se zpočátku divil, proč se ty kluci tak rychle voblíkají do kombišek a bund. Záhy mi to doteklo, o každých pár stovek metrů výš, šla teplota dolů, což sice naznačovalo, že se bude mít v čem lítat a termika bude fungovat, ale taky to, že nahoru dojedu zmrzlej jak nanuk, pokud se hned neobleču.
Taky jsem byl upozorněn na to, že musím dávat pozor na větve, když jsme zajeli do lesa babadagovýho, sem tam jsme projeli těsně pod větví, která by nás fakt sundala, kdybysme si nelehli na bágly.
Po čtyřicetipěti minutách jsme dorazili na Babadag se skoro dvoukilometrovým převýšením.
Startovačka prostorná, upravená, jen mi tam chyběl koberec, aby se nešpinilo éro od štěrku a písku.
Startovačky jsou tam dvě, druhá tak o dvě stovky výš, ale nebylo třeba jet až tam.
S nadějí pořádný polítanice, jsme si začali jsme si rozbalovat věci, kochajíc se nad panoramatem.
Ale to je tak, někdy se stane, že když jste natěšený, tak vám do toho "něco" vleze.
Přestože startovačka je fakt dost velká, našli se dva piloti, kteří odstartili oba naráz a vzápětí, ve výšce asi deseti metrů, ten co, byl níž naletěl do druhýho a obalil ho uchem padáku. Už už to vypadalo, že to srovnají, ale ten nižší kutnul pravou a dostal se do něj úplně.
Šli dolů oba a ten co byl vejš, chytil pendl a šel pendlem. Na ten konec jsem ani nekoukal. :-/
To, co trvalo snad věčnost, bylo čekání na helikoptéru. Bylo tam hodně lidí, kteří se k nim hned seběhli, ten, co to způsobil, odešel skoro po svých, ten druhý nee.
Nejsem nijak citlivá povaha, ale tyhle extrémní situace se vám vždycky vryjí do paměti.
Přitom taková kravina, na druhou stranu nedodržení základních pravidel a stalo se osudným. A vidě tohle v přímým přenosu z pár metrů, nic moc.
Protože nevěděli, jestli přijede rychlá nebo vrtulník, odstartil jsem a mazal daleko pryč na konec hřebenu, abych se tam nepletl. Moc mě to ale nevytrhlo, protože jsem to všechno viděl celou dobu před očima, takže na první let to vůbec nebyla žádná romantika vácheň, jak jsme si představovali. Co víc, stále jsem neměl seřízenou novou sedačku a nějak jsem se v tom necejtil, takže po hoďce a půl skorošmrdlání nad skalama mi došel morál a byl jsem tak utahanej, že jsem nakonec dobrovolně vyhnil.
I tak, hniloba trvala přes dvacet minut, moře pod váma spolu s krásnou pláží přecijen stres-pres trochu uvolnilo, ale na vyzvedání se to už nebylo.
Foťák jen cvakal, tak snad se něco z toho povedlo...
Sir Freyvald přistál po hoďce taky s podobnejma pocitama, shodli jsme se na jednom – je třeba uvolnit mysl.
Rychle jsme to sbalili, vyfotili jednu fotografku, která moc hezky fotografovala a pelášili do hotelu, kde stále ještě máme zásoby "sladký a silný" – bechera a meruňkovice, který nám už pomalu začínají docházet, bo dnes jsem museli hodně uvolnit.
Večeře celkem gut, wifi-spojení se světem na pokoji ještě víc gut.:-)
Druhý den u konce, dneska říkám: "Konečně u konce" a ať je zítřek zase fajn...jako z pohádky.
Den třetí
...Moc nebyl.
Po vydatný snídani jsme zašli do Cloud nine baru, kde jsme se dozvěděli, že jeden pilot se zabil, ty hovada tak dlouho otáleli s vysláním vrtulníku a dost pravděpodobně to ten pilot kvůli tomu nepřežil. Byl tam trochu renonc nebo neochota poslat ho hned a tak nejdřív přijela rychlá autem a pak teprv poslali vrtulník.
45 minut minimálně, nic moc.
Sir Freyvald lítání vypustil úplně, já razil druhou metodu – přelítat to. Každýmu sedne holt něco jinýho (alkáč oběma:-)).
Jen škoda, že dnes byly nějaký divný intervaly v odvozech a zároveň bylo třeba něco koupit, takže jsem se na kopec dostal až po třetí hodině. Trochu prokaučovaný, ale i tak se lítat dalo až do západu slunce. Sem tam hodinářská práce, ale budiž, byl klid a člověk se mohl pomalu vzpamatovávat ze dvou smrťáků.
Jo, ze dvou. Cestou nahoru jsem se dozvěděl, že poslali kurzíka do vzduchu, aniž by ho zkontrolovali či co a on neměl zapnutý "nožáky". Vyklouznul. :-/
Trochu jak horor, co, ale žádný výmysly. Sháněli se po něm už včera, ptali se i nás, jestli jsme ho neviděli, ale až dnes jsme se todle dozvěděli.
No, takže toho bylo docela dost.
...Chvíli odjinud....
SMLOUVÁNÍ.
Říkají, že turci hodně smlouvají.
Já dojel jen v botech na lítání a s botkama na běhání v batohu, tak jsem se rozhodl koupit vobyčejný pěnový sandals. Znáte. Ty, který koupíte u nás u vietnamce za stopade, maximálně za dvě kila, tady přijdou na 35 YTL "jetelů":-). To je úlet. Přepočetli to na dvacet euro.
Spadli z višně. A všude. Dával jsem asi na třech místech najevo, že bych si sandály koupil, ale že to je drahý, že to není moje barva, všechno. Jeden borec řekl, jestli chceš, vem , jestli ne, nech bejt. Druhej mi tvrdil, že to je "brand" a good quality a nakonec šel ze dvaceti euro na sedmnáct. Mu říkám, sakra, je konec sezóny a příští budeš mít nový modely, tož s tím něco udělej....
A von, že no problem. Tak jsem taky poděkoval a ušetřil tím minimálně deset euro, který bych možná byl ochotnej dát. Asi smlouvat neumím, anebo jsou v turistických místech turci moc nafoukaný a sebevědomý.
SVATBA
Už ráno začali v Turquoise hotelu (ten celý areál na fotografii více vlevo, s bazénem ve středu) něco připravovat na trávníčku vedle bazénu. Když jsme dorazili na večeři, tak to bylo jasný, měla se tam konat svatba.
Už včera začali pařit pro nás na ty jejich rytmy v jídelně, dnes mi to připadalo jako drobnej nábor nebo přírava na dnešek.:-)
PO večeři se tam začali scházet hosté, pak i "účinkující".
Typische turkische. Dokonce je i oddali na místě, velice působivé. Jiný, exotický, zajímavý. Obzvlášť ta hudba, ale jako sběratel muziky různých žánrů musím říct, že po určitý době zaposlouchání se, to znělo rytmicky, dynamicky, hopsavě, po pár pivech (vlastně jejich VoTky, kterou jsme pokupili, abysme vůbec usnuli při takovým řevu), bysme se i přidali.
Kousek videa k nahlédnutí posílám. Nedalo se to nenatočit, alespoň foťákem.
Ale co teď, typische turkische většinou trvají několik dní??:-(
Něž jsme začali bědovat, jak se vyspíme na zítřejší polítanici, svatba skončila. Odhadem kolem desátý. Asi šli pařit na pláž, ale i tak tu je dost hlučno od vedle.
Votky přes půl v čudu, se redblbem anebo džusem udělala svoje, jde se spát...
video svatba (35MB)
a eště jedno (35MB)
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
