pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Manci 21.07.2007 / 09:43 přečteno: 4764 x

Rozrážím lítačky a ze záři bezvadně nasvíceného sálu plného tančících postav v zelených krojích se rozezní patnácti hlas: „Hapy birthey to you!“
Večírek se rozjíždí na plné pecky, každý se baví po svém a všichni si povídají jeden přes druhého a přitom dohromady, občas vstupuji do zábavy a jediné co mě teď mrzí je, že tu s sebou nemám kameru, či alespoň diktafon.
Teda takhle vychytané a sladěné narozky jsem ještě nezažil!


. Je to divný rok. Do týhle věty by se asi dalo nejjednodušeji shrnout vše co se mi letos děje.
V posledních pár měsících se mi maličko zbořil můj dosavadní život a dostal jsem pár pěkných srovnávacích pohlavků osudu které jak doufám mi opět zase pěkně přerovnaly žebříček životních hodnot. Doufal jsem, že vše je již za mnou a naopak přede mnou je dlouhá dovolená, na které si konečně trochu vyčistím hlavu. Proto jsem vůbec nesledoval počasí a těšil se na dva paraglidingové závody v Italském městečku Pieve d´Alpago. Nejvíc na padáčkáře, se kterými se potkávám málo kdy a s kterými si mám co říct tak jak už to bývá mezi přáteli provozující stejné hoby.

Počasí skutečně není nic moc a po prvních jakž-takž letových dnech, se už třetí den za sebou střídají sluníčko, mraky a občas pěkná bouřka. Dnes konečně by to mohlo být a tak se všichni vyvážíme na kopec Dolada. Obrovský mrak, který v podstatě zastínil celou krajinu vypadá jako by se měl každou chvíli rozpustit, ale pořád ne a ne. Probírám celou situaci s legendáním meteorologem Jakubem „Scorpi“ Havlem, ale i on, jako ostatně každý meteorolog rozjíždí paraelně několik teorií, na jejichž konci je téměř jakékoli počasí. První kapky vody rozdělily padáčkáře na dvě kategorie, jedni by rádi odletěli dolů, ale nemají ještě rozbaleno a proto zde zůstávají a jdou se schovat do blízké restaurace, druzí by zde rádi zůstali a dále číhali na eventuelní změnu počasí ale už mají rozbaleno a tak pokud nechtějí zmoknout, nezbývá jim nic jiného než sletět dolů. Slétám tedy dolů, ale jak už to tak bývá, ještě než se dotknu matičky země, nahoře se už mraky roztrhaly a dělá se z toho pěkné, letové počasí. Normálně by mě v zhledem k pokročilé hodině už ani nenapadlo vymýšlet nějaký další vývoz ale dnes ani nevím proč okamžitě po přistání musím znova nahoru, otravuji Charlieho a Kocóra, ať vypraví vývoz a tak za necelou hodinku znova startuji.

Je už docela pozdě a tak neplánuji žádný delší let, jen tak pro radost se prolétnout v nádherné krajině a užít si pohyb v třírozměrném prostoru. Tahle svoboda pohybu mě už od dětství lákala v mých snech a představách a tak ačkoliv už létám dvanáctý rok, nikdy toho nemám dost. Letím levou stranu od startu, sleduji houf padáků přede mnou jak zamířil do rovin, s respektem sleduji vývoj černých mraků za hřebenem a po chvíli zamířím také do rovin. Sleduji jak černé mraky nad startem rychle rostou a také jak před nimi padáky prchají. Jeden z nich s největší výškou jaksi nestíhá. Vidím jak letí rovným letem do rovin, ale rozhodně výšku neztrácí, spíš naopak. To vše mám jako divadlo asi tak šest kilometrů vpravo ode mě. Fandím prchajícímu padáku a sám jen tak pro jistotu a pocit vymačkávám celou šlapku.
Já a prchající padák tvoříme jakási ramena trojúhelníku jehož vrcholem je camp. Já v klidu, prchající padák pronásledovaný bouřkou. Dřív než se naše lety protnou ještě zvažuji předčasné přistání ale vše nasvědčuje tomu, že času mám ještě dost, tak nač šlapat pěšky.

Téměř současně stáčíme spirálu do nějakých sto metrů nad zem. Oba dva couváme, oba dva máme dost místa na přistání. Jsem v klidu. Najednou silný vítr povoluje začínám se prosazovat a na místo toho abych přistál, rozlétám se s pocitem krále přistát na oficiální přistávačku do kempu. Přelétám s velkou rezervou dráty vysokého napětí a už se rozhlížím kam přistanu když náhle kdosi opět zatáhnul za páku s červeným nápisem vítr! Našlapuji kladku spídu, stále couvám a náběžná hrana povážlivě pomrkává pod údery kladiva zvaného rotor. Vracím druhou šlapku zpět a obhlížím situaci za mnou.

Vysoké vedení tvoří písmeno V do jehož jícnu přesně couvám. Poměrně slušně klesám. Ohlížím se ještě jednou, je to zlé, na spojnicí drátů sedí opět „Ona“. Chvíli jsme se neviděli. Na rozdíl od minula, tentokrát z ní cítím jakousi jistotu a pocit pobavení. Ještě ne!

Prudce beru za levý kolek a rychlostí formule prolétám tak šest metrů nad dráty teď se ještě otočit proti větru. Prudce pravá, to vyjde, křidlo stojí na uchu vedle mě. Sakra, tělo při výjezdu po kružnici přesně míří do těch drátů. Vidím „Ji“ jak je překvapená. Snažím se utáhnout poloměr, není problém, jen drobná změna... otočit náběžku poněkud k zemi. Jo nebo ne? Mrknu na ní. Jo!

Náraz. Čekal jsem ho. Koupil jsem si kvalitní boty a tak kosti se lámou až nad nimi. Jakoby v transu beru nohu a dávám ji úplně automaticky zpět do správné polohy. Tělem projíždí blesk bolesti a na hranici omdlení sleduji jak se „Ona“ rozplývá. Ne ve vzteku, ne v nenávisti, je to jakési usmíření, harmonie. Ona i já víme jak to naše měření jednou skončí a tak tahle moje vzdorovitost snad vyvolala jen jakýsi pobavený úsměv na její tváři-netváři.

Beru do ruky mobil který mám dnes poprvé, místo na zádech v náprsní kapsičce a odesílám sms. Celkem zbytečně, jelikož moji sestavu sledovalo půl kempu a to už téměř současně přijíždějí Tomáš a Michal Braunerovi a přibíhá můj kamarád Jirka Křivka, který byl tím prchajícím pilotem a přistál kousek za mnou a celou událost měl před sebou jak na dlani.

Jak to s tebou vypadá, „Říďo“? Oslovuje mě Tomáš a přes jakousi tragikomičnost této situace vidím čertíky v jeho očích. Vždyť přece říďo říkám vždycky já jemu.
Tomáš mluví výborně italsky a tak zavolání sanitky a popis příjezdu na místo není problém. Přichází průtrž mračen včetně krup. Jsme všichni mokří jak houby a jakoby mimoděk probíráme Tomášovi nové kajty. Sanitka je tu rychle. Cestou vypráví Tomáš paní doktorce o krásách paraglidingu a já na něho práskám jeho druhou pozici ve světovém Rankingu.

Příjezd do nemocnice v Bellunu. Vše běží jak na drátkách, přijímací prohlídka, doklady, odvoz na rentgen, a rovnání nohy. Nikde ani minuta prostoje, tohle je opravdu nemocnice na úrovni. Všichni o všem vědí. Rovnání nohy. Tomáš zůstává jako překladatel, Michal je poslán za dveře, přes které slyší můj řev. Při tom všem tu jaksi jiskří humor: „Co říkali? Že ti tu nohu vymění, ale bohužel mají už jen černé čtyřiačtyřicítky. Co říkali? Ať si na tuhle bolest vzpomeneš až zas uvidíš černý mraky.“

Nohu je třeba operovat, ovšem nepřijdu na řadu dřív než za dva dny. Kdyby se ovšem udělalo místo vezmou mě na řadu dřív. Co to znamená? Vzhledem k tomu, že kromě dvou tatranek ráno jsem dnes nic nejedl, znamená to tři dny bez jídla. No vida, dietu potřebuji jak sůl.
Druhý den večer se ovšem místo našlo a tak už mě vezou. Předávání mezi světem bílým a zeleným, tedy mezi světem nesterilním a sterilním probíhá přes jakési velké výdejní okénko. Prostě vás přivezou k okénku a tam vás přes jakési naklepávadlo a šoupadlo předají do říše zeleného kouzla. Anestézie je pouze pro spodní část těla a dělá se v pichem někam do oblasti páteře. Tady už tlumočníka nemám a tak si užívám mimojazykovou komunikaci a shledávám, že domluvit se pokud to obě strany chtějí není vůbec podmíněno znalostí jazyka.

Rozrážím lítačky a ze záři bezvadně nasvíceného sálu plného tančících postav v zelených krojích se rozezní patnácti hlas: „Hapy birthey to you!“
Večírek se rozjíždí na plné pecky, každý se baví po svém a všichni si povídají jeden přes druhého a přitom dohromady, občas vstupuji do zábavy a jediné co mě teď mrzí je, že tu s sebou nemám kameru, či alespoň diktafon.
Teda takhle vychytané a sladěné narozky jsem ještě nezažil!

Mám velké štěstí na kolegu na pokoji. Pan Francesko, mluví výborně všemi světovými jazyky a tak nejen že mi překládá všechny formuláře, které je třeba vyplnit, ale vždy když mám s něčím problém pomůže. Má mnoho přátel, myslím, že za můj několikadenní pobyt v Bellunu jich ho navštívilo tak sto padesát. Mluví spolu krásným dialektem který je založen na jazyku starých Římanů a Keltů a kterému třeba porozumí i Španělé. Když se jich sejde na pokoji deset, všichni mluví jakoby současně a zní to jako hudba. Většinou u toho usnu a přizvukuji svým chrápáním. Sehnal mi i berle a po telefonu usmlouval i cenu. Věřte nevěřte, berle jsem měl za dvacet minut od položení sluchátka. Také zmrzlina, kterou přinesla Franceskova žena byla fantastická!

V kempu zatím probíhá rozdělování věcí po mě. Taťulda Šikec si bere svůj padák a když spatří „Šakala“ jak si jde vyzkoušet mojí sedačku, spokojeně se usmívá s komentářem: „Manci ještě není mrtvej a už se pěkně dělíme“...

Mám i štěstí se svozem do Čech. Věci mi vezmou kamarádi kolem Jirky Křivky, mě moji přátelé vracející s z dovolené. Jsem rád, že jsem použil cestovní pojištění přes Laa na rok za 1500,-. Nebyly s tím téměř žádné problémy. Jinak to funguje tak, že je třeba zavolat nejprve na pojišťovnu, která se spojí s vaší nemocnicí a vám jen oznámí, že vše je ok.

Co dodat? Příště určitě raději dojdu těch pár kilometrů pěšky v dešti.
Srůstám a ještě snad nikdy jsem se netěšil do vzduchu jako teď.

Carpe diem
Manci

Související články:
Byla tam I..
Už nikdy nepoletím v žádných sračkách .
Už nikdy zepoletím v žádných sračkách II.


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 5 a 2

Názory k článku