pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Manci 16.06.2007 / 12:11 přečteno: 3991 x

Na porodloužený velikonoční víkend jsme vyrazili za počasím do slovinského Tolminu.
V první den, v pátek bylo velmi pěkné letové počasí, foukal trochu silnější vítr, ale nic nebránilo tomu, abychom vyrazili na klasický přelet z Kobaly do italské Gemony a zpět. Byla tu spousta Čechů a mezi nimi mnoho našich kamarádů, nejvíce však byla zastoupena brněnská a beskydská enkláva.
Startoval jsem brzo společně s Michalem Schneibergem a Pavlínou Herberovou. Hned po startu jsme se chytli a po dotočení se vydali na trať. Se Šnajbym se ale letět nedá, na můj vkus je to moc ostrý hoch a na to jeho přeskakování zadními skalami a užívání si závětrných míst, které pak střídal boj v rotorech a prosazování se dýzami, to pro mě opravdu není.
Vydal jsem se tedy sám svou vlastní důchodcovskou stopou, předem na Mrzlý vrch. Vše běželo jako na drátkách, jen na konci Mrzlého vrchu jsem se jaksi nemohl vyzvedat a zdržel jsem se tam docela dlouho.
To už jsem ale slyšel ve vysílačce Káju, který mi hlásil, že už mě vidí a že je stoupák za mnou, v tu chvíli jsem byl na přeskoku na hřeben vedoucí k vrcholu Stol. Mezitím jsem ovšem ještě pro jistotu přitočil nad třemi korunkami, které si Češi pojmenovali jako Žiletky. Naskytl se mi nádherný pohled na městečko Kobarid a hned jsem si vybavil místní můzeum věnované masakrům první světové války, otřásl jsem se nad touto vzpomínkou, mrknul ještě na pozůstaky skalních bunkrů napravo ode mě v úbočích hory Krn a pokračoval v přeskoku.
Na konci jsem měl velké potíže s výškou a asi patnáct minut mi trvalo, než jsem se vyškrábal do horní poloviny hřebenu, kde už to jelo jako po másle.
V uších mi zněly Kájovy rady: "Manci, tady se kurva netočí, musíš jet po hřebenu!". Stejně jsem neodolal a nad vrcholem Stolu dotáčím dva tisíce. Objevila se mi nádherná vysokohorská krajina se zasněženými štíty a zelenými kaňony které byly v zadu za hřebenem. Pokračoval jsem dál a v místech Italské hranice jsem si všiml, že dole pode mnou to smaží Ludánek a kus za ním dravá skupina Honza Jílek, Kája, Týda, Norbert Pomp, a Katka. Mávám si s vracejícím se Šnajbym, který neodolal a jen tak jaksi z radosti z krásného dne mrsknul kolem mě něco jako boční loping a to celé provázel jucháním a máváním vystrčenýnýma noham ze své kánoje. Je to prostě ďábel, pomyslel jsmem si a pomrkával za sebe dolů jak Kájova skupina smaží v neuvěřitelně malé výšce a přeskakuje žebírko za žebírkem dál směrem k čekající, sluncem zalité Gemoně.
Libilo se mi to, ale byl jsem rád, že mám hodně výšky a letěl jsem přímým letem, nemuseje se vyhýbat příčným žebírkům. Kochal jsem se dál a užíval si nové křidlo na kterém jsem prakticky ještě vůbec nic nenalétal. Na Gemoně, přímo nad křížem jsem dotočil asi dvadva a protáhnul jsem let ještě asi o kilometr dál nad obrovské rosvícené údolí. Protahoval jsem tak dlouho, až mi na displeji skočila vzdálenost na kobalu 50km a tím jistota uzavřené stovky, protože jak praví Kája, co začíná stovkou je hodné pohovoru.
Myslel jsem, že skupinka smažičů se s prodlužováním ramene nezdržovala a padáky přede mnou mě v tom utvrdily.
Když jsem míjel největší příčné žebro na trase, tentokrát už ne s tak dostatečnou výškou a ruce mi díky dobíhajícímu rotoru hrály jak šicí stroj, slyším ve vysílačce vysmátý Kájův hlas: "Manci, seš to ty, tady nademnou? Házel jsem záložku a bylo to velmi zajímavé..." "Cože", Otáčím se a prohlížím si ostré skály a hluboké temné soutěsky. "Nic se neděje, sem OK a pokračuju dolů, do vesnice." hlásí Kája. Zamarkoval jsem si tedy polohu tohodle "Kájova žebra" a pokračoval dále na Stol.
Na Stolu jsem si chtěl klasicky dotočit a skočit dozadu na hřeben Polovníku, ale při prvním pokusu, jen pár metrů za hřebenem jsem chytil pětkový klesák a jen tak tak jsem se protlačil před hřeben. Podruhé jsem si dotočil o trochu víc, ale jakási turbulence mi sfoukla ucho tak šikově, že se zavléklo a zaboha nechtělo ven. Když se mi ho podařilo dostat ven až malou negativkou, koukal jsem se dostat nazpět před hřeben a tentokrát mi to vyšlo jen o několik metrů. Vyprdnul jsem se tedy na přeskok na Polovnik a jel zpátky předem. Výsledek se dostavil a už už jsem se chystal přistát u městečka Kobarid když přišla jakási nulka která stále sílila a nakonec mě pětka stoupák vyvezl až do 2500m, přímo nad Krn. To už jsem přímým letem vyrazil na Kobalu a chystal se přistát na vrcholu, abych mohl svézt dolů auto. Auto tam bylo, ale zdálo se mi, že má otevřený kufr. To už ke mě ale přilétl Norbert Pomp a volá na mě že Pája auto sveze, že mu to hlásil do vysílačky. Nechápal jsem proč to neřekl do vysílačky mě, ale neřešil jsem to a letěl přistát dolů do Tolminu.
Po závěrečné spirálce a houpáníčku jsem jaksi málem nedoběhl k nejbližšímu keříku. To už ale Pája kontroluje moji vysílačku aby v zápětí zjistil, že jelito je on.
Cooper nám vysvětluje že přez nejbližší přechod se za kájou nedostaneme, jelikož zavírá v 18 hodin, a vyjíždíme vyzvednout záložákového Káju do Itálie. To jsme ještě netušili, jaké magické věci mají přijít, ale to až v pokračování...

Zobrazit let z PGwebu.
Přistání v Tolminu - video 52MB.



Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 6 a 7

Názory k článku