|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Jiří "JiTi" Tichý
05.04.2007 / 15:04 přečteno: 5478 x
 |
Celý týden jsem zvažoval, který den bude ten pravý. Pracovní povinnosti mi dovolily vyrazit na ranský kopec v úterý, neděli a inkriminované pondělí. Cílem bylo získat další zkušenosti v termičtějším počásku na novém křídle AXIS Vénus (Ale jinak mu říkám Véňa). Po internetu běžela tichá pošta a na konci byla dohodnuta osádka vozidla. Ondra Palkovský, Petr Chromec a já. V neděli jsme se názorově rozešli v místě, tak jsme valili každý na jinou stranu republiky. Já volil Ranou s dunitbou nad všechny meze. Petr a Ondra Zvičinu, kde to dopadlo o něco lépe. V pondělí již však vyrážíme společně na Ranou. Předpověď dávala šance na uzavřené trati, tak v duchu se připravolaly plány. S menší vzdáleností k Rané se naše plány měnili podle ohlých stromků a počali jsme vtipkovat na téma fax a přelety k „Helmutům“. Toto téma pro mne bylo tabu a nějak jsem jako řidič nevěnoval přílišnou pozornost, protože už jsem si naplánoval pěknou vyhnívku za kopcem a nácvik různých skoro letových situací. Pouze jsem konstatoval, že jediný člověk co fax bude asi určitě potřebovat bude Petr. Jen tak uštěpačně si nás dobíral, proč by faxík potřeboval pouze on... Raná se blížila a naše pozornost se přesouvala ke kopci a okolí.
Pod kopcem jsme nijak neotáleli a valili to horem kopcem. Za námi žíznivá čára, výběrčí letové činže si nás ani nevšiml, jak jsme měli na spěch. Od tohoto okamžiku začala jedna velká psina. Na kopci jsme zjišťovali ztráty z cesty. Mně chyběla jedna flaška s vodní náplní, abych trošku byl dovážen. Petrovi chyběla peněženka s doklady. A Ondra černá ovce stáda měl bohužel vše v pořádku, akorát si pořád stěžoval na malou kapsu své mémémé MAC Xcl sedačky :-). Oplátkou jsem mu nabídl svůj luxus prostor v AXISáckém gauči. Neslušně odmítl, protože jsem se zaměřil na jeho baťoh, pytel a jiné drobné příslušenství. Co bych neudělal pro kámoše, když mi to může sloužit jako optimální zátěž. Petrovi vnucuji svůj obsah peněženky. A kdo zná Petra, tak pochopí proč slušně obnos odmítl. Bránil se zuby nechty přijmout úplatek za roli vodiče skrytý za obnos na případný svoz. Petr něco stále tvrdí o FAI trojůhelníku Raná – K.Vary – Ústí n. Labem :-) A svůj úmysl potvrzuje vychvalováním svého nového závodního turbo křídla Gradient Avax SR7-CH (CH prý jako Chromo version). Nakonec úplatek přijal a role vodiče byla neformálně zpečetěna. Ondra naše hrátky sledoval a tázavě vzhlížel jaká role mu připadne pro tento den!!!
Vítr a interválky chodily, tak jsme místo dalšího přátelského špičkování šli na věc. Petr si jako vždy nenechal na kopci vzít pozici na startu „numero uno“ a pověsil se do vzduchu jak to šlo. Jak známe Petra, očekávali jsme typický průběh. Petr zklamal. V Itálii jsou kopce mnohonásobně vyšší, nedají se několikrát za den vyběhnout s květákem na zádech. Tak změnil taktiku a překvapivě nám nevyhnívá. Tak to už ne, startujeme a jdeme prudit Petra. Ve vzduchu si hrajeme na babu. Honíme Petra. Prvním kdo prohrál byl Ondra. Při honění nám vyhnil a nad přistávačkou se neuchytil a přistává. Já to štěstí měl a od podlahy jsem se dostal zpět nad kopec. Petr mi utíká do předpolí, rozhodl jsem se kopírovat jeho trasu. Nebyla to správná volba. Petr se uchytává v bublince, já o 10m níže jsem chytil Šmoulíčka Pacholíčka a kontinuální 2m/s si to valím k zemi. 40m nad zemí vario začne blekot něco o bublinkách, chytám jednu, druhou, třetí.... Nulkuji, nulkuji, nulkuji....asi tak 5 minut, rupají mi nervy a přistávám. Při tom nulkování mám jasno, nebalím a hurá nahoru s květákem. Petr se mazlil s bublinkou nad kopec, která přešla ve stoupáček. V duchu při výstupu na velehoru Raná jsem si nadával, proč slepě důvěřuji...
Výšlap na start. Nejnudnější část tohoto dne. Lezu, lezu... Jezevec touto dobou vyhlíží ze svého brlohu a určitě se ptal věštecké koule jaký den ho čeká. Po této duchařské seanci se vydává na kopec, filuta jeden rozbaluje svého bájného oře již u lomu a startuje... Já již na startu odpočívám a sleduji jeho svahotermický um. Petr poletuje kolem startoviště, hodnotí situaci za horší než slibovaly meteorologické ropuchy a odlítá dál. Ondra startuje ke své druhé vyhnívce a jeho role se mu již nedá odpárat. Tento den si hraje na Šmolíčka Pacholíčka. Situaci vyhodnocuji za vážně neletovou a povoluji na sedačce ABS popruh za účelem dalšího levelu v gamese paragliding. Následně startuji do intervalu. Počasí se umoudřuje, interválky chodí pravidelněji a intenzivněji, ale na druhou stranu nám přifukuje. Ve vzduchu se chvílemi houpu jako orangután na lijáně a chvílemi mám pocit, že křídlo určuje mojí cestu vzduchem. Z této trudomyslné myšlenky mne hned Véňa léčí řachancem na půlce křídla, tak nezbývá času než si zahrát na kouzelníka a vrátit to do normálu. Nějak nechápu proč se mi toto stává?! Vega mi tohle přeci nedělala. Přes myšlenkové pochody stejně nějak nedocházím v této fázi letu ke kloudnému závěru. Soustředím se na stoupáčky. Točíme a točíme. Jezevec svým rypáčkem vyčenichal konečně stoupák. Nezabili byste ho?! Já jo. Točíme si krásný stoupáček a on z něho tak rychle zdrhnul, až jsem se sám začal bát. Holt je Jezevec plaché ranské zvíře. Zkouší to nad vesnici, nad polem, nad skleníkem. Střídavě úspěch a neúspěch. Petr mu sekunduje. Jejich hra z povzdálí mi připomíná hru „dáma“. Odkud někdo zmizí, druhý se tam objeví a naopak.
Nacházím si svůj další stoupáček, pořadové číslo hodně vysoké. Točím, točím, točím... Najednou přilétá neuvěřitelnou rychlostí z pole Petrovo turbo křídlo. Na startovačce již po třetím vysokohorském výstupu Ondra rychtuje křídlo na startu. Najednou se s Petrem potkáváme ve stoupáku. Dvě křídla... Směr točení? Akceptuji Petrovo levou. Stoupáme a vypadá to nadějně. Stěžejní situace dne přichází 400m nad startem. Podle vária mám pocit slábnoucí stoupáku. Přemýšlím co jako dál. Přichází jeden fofr einklap, Petr je přede mnou a stoupá. Opětovně orangutaní houpačka, kterou podvědomě řeším, stoupám. Zařazuji se poslušně za dobře přeplaceného vodiče a stoupám dále. Okem sleduji aktivitu na Rané, zatím co s Petrem míjíme letiště za ní pak Břvany. Ondra v našem stoupáku stoupá a míří si to k nebeským výšinám. V duchu si spřádám plán, jak se Petra budu držet a uletím si přeletík v plánované délce někde kolem 15-20km. Tato myšlenka nejspíš vyplašila mého vodiče. Nepochopitelně opouští z mého pohledu 3m/s stoupák a valí to někam jinam. Nebudu lhát a hrát si na hrdinu a přiznám se bez mučení. Vypadl jsem ze stoupáku, více se soustředím na Petra než na sebe. Vybočuji ze snosu a váhám, kopíruji vybočení Petra. Vodičovská role Petra končí, nepřipadá mi to rozumné a vracím se do předpokládaného místa stoupáku. Opětovně si skotačím na einklapech. Tahle situace mi není neznámá. V duchu spytuji svědomí. Proč jsem se rozhodl zhubnout a v Lkové velikosti jsem vahou spíše v dolní části. Po einklapech navazuji na stoupáček, kterého se držím jako klíště. Točím si pravou, v uších mi zní zvuk zapůjčené vária, zapůjčená GPSka visí na špagátě. Můj klid umocňuje pohled na dvě křídla. Petrovo a Ondrovo. Petr nachází si svůj stoupák asi o 500m severněji. Točíme to paralelně vedle sebe, ale ne dlouho. Petr brzo odpadává, letí si prohlédnout okolí Počerad a určitě tam prosil o zapnutí nějakého termo komínu. Ondra odpadává taky, vydává se lovit v místech za Ranou. Poslední to místo, kde jsem registroval Ondrův MAC Intox a tudíž si svojí roli tento den dohrává do konce.
Ve vzduchu zůstávají dvě individua. Jedno velké totální - já a druhé individum Petr. Po snosu kopírujeme trať jako dvojčata. Akorát já stoupám, Petr nulkuje a tvrdě bojuje o každý metr a změnil polohu z pravé strany na levou. Toto příjemné rozjímání opětovně boří einklápek, orangutaní houpačka. Stále jsem out této situaci. Dostoupávám podle vária 1825mnm a vrhám se na GPSku, kontroluji jestli jsem ještě pod TMA. Na zapůjčené GPS hledám údaj, který hlásí 1974mnm na displeji žádné TMA a ono není vůbec nikde. Nemíním dráždit našeho HIPL Hájka, tímto ho upřímně zdravím v kanceláři LAA a ať se raději dívá z okna po ženských. A valím to povětru. Ani toho moc neuletím a einklap. Einklap revue pokračuje. Již nahlas si nadávám do blbců a krétenů, začínám se tak i cítit. Přesto se v otočce vracím do míst kde jsem ho chytil. Einklap chytám znovu, kopanec jako od krávy. Začíná mi svítat, stoupák!? Nalítávám znovu a na místo pasivního čekání na einklap zvedám svoji lenivou prdel proti kopanci a ejhle einklap se nedostavuje. Také se nehoupu jako orangután na lijáně. V 1500mnm si říkám, že ještě to vyprudím a pomůžu si do té zatáčky přitažením řidičky. Kurňa a ono to pomohlo. Divím se jako malé dítě. Zavísknu si radostí a točím další stoupák.Dotáčím co se dá, spíše co umím. Otáčím to po větru a valím si to dál. Sleduji GPSku a kochám se nad údaji o rychlosti občasně problikávají hodnoty 72,78,82,75 km/h. Nějak si to valím, jak si to valím v ruce GPSku buch a křídlo se hlásí o pozornost. Třetinka křídla by normálně nestála za řeč. Vyklepávám jí dostatečně rychle, ale nevím proč dělám otočku o 90 stupňů po tak nicotné třetince a půlka křídlo si to míří před mne. Kontruji rotaci, pravou vyklepávám, přesto se mírně stáčím. Vário neustále bzučí 2m/s horem hájom chodník. A já pořád mlatím jako vzteklej řidičkou, ale 1/3 křídla leží na Ačkách, ucho krásně visí mezi A-B šňůrou a já si říkám do řiti, do řiti do řiti, píč... Ale stoupám, šahám po krajních šňůrách a chytám stabilo, tahám a ozve se zašustění skytexu, třetinka krásně vystřeluje zpět a ucho mizí lehce za mým obzorem a už se raduji. Po této kosmetické úpravě vário začíná pípat jako smyslu zbavené. Nepatřím mezi obdivovatele displejů, tak se v tom jekotu držím snad otáčku a potom se vário vrací do normálního rachotu (Zde jsem dosáhl max stoupáku 7m/s). Asi se vário zbláznilo a neřeším to. Točím a blížím se k nějakému velkému městečku. Jak sem si hrál na opici, gpska se mi zamotala opětovně do popruhů a zapnulo se mi posouvání mapy přes šipky. Kontroluji svoji polohu a nějako si říkám, že ten Jirkov co míjím je nějak velikej. Přelítám „Jirkov“ s GPSKou v ruce a všímám si druhé černé šipečky, která je u Chomutova a míří si to mimo displej. Snažím se GPSKu opětovně přichytit na pultík a letím dále. Vybírám si místečko na přistání, jak se blížím k výšce 900mnm. Od loňské Itálie si radši vybírám prostory o velikosti ruzyňské runwaye pro ty největší AIRBUSy. Už se smiřuji s vyhnitím, radostí si pohvizduji až se mi rosí brýle. V euforickém rozjímání mě ruší kopaneček, podle předchozích zkušeností zvedám zadek ze sedačky a točím proti tomu kopanci. Sám se chválím za nástup do stoupáku bez einklapu a opětovně točím a točím. Jedna vesnice, druhá vesnice, nějaké chalupa na samotě. Ve směru stoupáku hodně velký les.
Stáčím to na základě obav trošku mimo tuto hradbu, pochopitelně vypadávám a začínám hledat GPSku. Nyní se mi houpe mezi nohama. Koukám na GPSku, hranice k Helmutům nevidím a tak letím v klídku dál. Pod sebou chvilku sleduji hlavní cestu, auta jezdí já si letím. Proč toliko aut zastavuje v dáli u toho jednoho baráčku? Vytahuji GPSku a zděšeně zjišťuji hraniční přechod Hora Sv. Šebestiána. Co dál... Navštívím Helmutovo doupě nebo končím. Blížím se k tomu baráčku a ze zdola mi mávají uniformování mužíci. A vário začne bučet se stoupákem. Obava z porušení předpisů, HIPLa a mužíci v uniformě jsou velkým důvodem ukončit let. Pokouším se o poslední marný pokus, proti větru se tlačím zpět nejde to. 260m nad terénem se mi speedlo šlapat nechce, stejně bych toho moc nezískal. Tak hážu ušáka a já stoupám. Metřík i dva metry. Přichází poryv a křídlo mi mizí zády v rohlíku, trivča řešení... V duchu nadávám na hranice, protože to co chodilo z té loučky bylo hodně divoké a pravidelné. A já přes snahu přistávát měl již 590m nad krajinkou, k ušákovi přidávám poloviční speedlo a dostávám se nad Novou Ves, kde i v poklidu přistávám.
Na loučce chilku ležím a sleduji ukázkové vichry v intervalech a tvořící se chmurka ve směru mého letu. Křičím radostí, volám klukům, doma hlásím úspěšné přistání, volám generálnímu řediteli SkyLife company Mancimu. S každým obvolaným člověkem narůstá můj telefoní účet, ale hlavně si více nadávám....za to Helmutovo doupě.
Každý se ptá jak se mi letělo. Letělo se mi pěkně, nenudil jsem se. Stoupáky stoupaly, klesáky klesaly a já si zvykal na AXIS Venus.
Zhodnoceno čísly : Délka 42km, maximální rychlost 82km/h, maximální stoupák 7m/s, 1:52 letu
Spokojenost z čísílek. Pocit z letu intenzivní přecházející v jakýsi normál. Plány žádné, protože jedna lašťovka jaro nedělá, takže si v klidu počkám na tu další či nějaké hejno!!!!
PS : Promiňte za chybějící fotky... Snad příště...
Ondrovi Palkovskému děkuji za svoz.
Petrovi Chromcovi a Zdence Kuntové děkuji za tu největší a trpělivou podporu v lítání.
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
