pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Manci 15.06.2006 / 11:32 přečteno: 4259 x

Z cizíma lidma nikam nejedu, vykřikoval Pája jako reakci na to, že mu Dušan oznámil svou neúčast na krizovkách. S poznámkou o hysterických děvkách jsem tedy obvolal spřátelené lítače svolné pro výlet do Francie.

Odjez stanovený na 19.hodinu z legendární restaurace Exit se postupně protáhl na druhou raní s tím, že některé nejmenované účastníky jsme nakládali téměř nohama napřed.
V počtu sedum osob a dvě auta jsme neustále měnili cíl cesty průběžně s postupující frontou přecházející Francii, což bylo pro mě, člověka žijícího přesně podle harmonogramu pravé peklo.

Dopoledne jsme tedy dorazili do Lucernu a po krátké prohlídce města a po veselé rozmluvě s paní z informací, která mi přísně zakazovala dnešní létání, jsme dorazili na přistávačku. Musím zde podotknout že věrným průvodcem po cestách nám celou doubu byl Garmín Quest, kterému jsme postupně začali říkat Kamila, podle jedné nám společně známé dívky a podle intonace vestavěného navigačního hlasu.
Na přistávačce po krátkém pikniku a prohlídce polodivokých koz, o kterých si jeden nejmenovaný účastník myslel, že jsou to psi, jsme zjistili, že tu trénuje Brazilský fotbalový nároďák a proto nás neudivilo spousta brazilských vlajek a lanovka pomalovaná v národních barvách Brazílie. Jak jsme se tak rozkoukali, přistihli jsme se, že se nám vlastně nějak nechce lítat a tak po dalším pikniku opět za hlasem Kamily směr Annecy. Zadali jsme navigaci nejkratší cestou a tak jsme si projeli opravdový neturistický venkov a poznali odvrácenou stranu Francie. Zatímco Dušan ohrnoval nos, my odchovaní hnojem jsme si to náramě užívali.

Ráno nás přivítalo nádherným přeletovým počasím a jelikož kurz krizovek začínal Martinovi, Vlkovi a Pájovi až zítra naplánovali jsme si uzavřenou trať okolo jezera a slíbili si, že poletíme spolu jako kačenky.
Byla to opravdu nádhera! Nosilo to naprosto všude a pětkové stoupání nebylo vyjímkou. Jen s komunikací byly trochu problémy. Jediný jsem měl dvoumetr i pmr-ko a tak jsem často fungoval jako telefoní ústředná pátrá, radí, informuje. Občas jsem se jaksi neodvažoval pouštět řidičky, ale když na mě řvaly dvě vysílačky, co jako bude, vždy jsem ty kolky pustil, protože poslouchat ten řev z vysílaček bylo horší než ukřápnutý křídlo. Pak mě to jaksi přestalo bavit a rozhodl jsem se již nečekat na loudu Dušana. Vydal jsem se na druhou stranu jezera a dále do hor.

Naladěn výbornými termickými podmínkami jsem začal spřádat plány na vytvoření rovnoramenného trojúhelníku, řečeného FAI... Usmyslel jsem si, že zaletím dále do hor, protáhnout druhé rameno. Náhorní pološina s dvěma hřebínky se mi odpočátku nezdála, ale pomalinku se zvedající padák v údolí mi dodal sebedůvěry a vydal jsem se tedy tam... S tím, že to bude zpátky proti větru jsem sice počítal, ale s tím, že tam žádný stoupák nebude a dva malé hřebínky budou vytvářet jakousi dýzu jsem nepočítal. C cizím Adváncem jsme asi deset minut kroutili jakousi nulku a pokukovali jeden po druhém, co jako ten druhý teda vymyslí. Říkal jsem si, že by možná šlo nechat se sklouznot do jakéhosi kaňonku v závětří a tam se proplazit kousek dál jakoby za roh před návětrný svah. Zádrhel byl v tom, že tam bylo zalesníno a plácky na přistání byly maličké a ve svahu.

Už, už jsem to tam chtěl pustit, když se mi ve vysílačce ozvalo taksemtadyasemtedakurvazvědavejcojakovymyslíš! Rozhledl jsem se kolem a tak sto metrů nademnou jsem spatřil Páju, odpověděl jsem, že nechápu proč za mnou letí na tak pitomý místo a odpvědí mi bylo, že se přeci vydal následovat zkušenýho pilota tak co teda jako...
Okamžitě měním plány na lítání v zalesněnejch závětřích a hledám nejvhodnější místo na přistání, kterým se po chvilce stává salaš, vysoko v opuštěných horách. Sedám a kousek dál ode mě sedá Pája, společně s cizím pilotem kterým je Johan, šedesátiletý švédský diplomat evropské unie, toho času pracující v Ženevě. Když na Páju vyzkoušel svých dvanáct světových jazyků a odpovědí mu je pouze spokojený, vysmátý ksichtík který říká do vysílačky, že je tady ňákej cizinec co se jmenuje Johan a má to vymyšlený s naším svozem. Pak se ještě Pája rozhovořil o tom, jak mu absolutně nevadí, že jsme vyhnili v úplný pr..li, ale má radost z toho, že přistál přesně tam co to tele. Pochopil jsem, že v této humoresce hraju tele já a tak jsem chvatně balil abych zjistil co ten Johan vlatně myslí a přitom jsem okukoval kamenitý sráz na proti, ze kterého by s eventuelně dalo znova odstartovat.

Multilanguage man Johan mi dal vybrat mezi ruštinou, polštinou, angličtinou, němčinou a než stačil vyjmenovat všechný své jazyky skočil jsem po němčině. Na mnou vymyšlené startoviště odmítl jít s odůvodněním, že je to příliž nebezpečné a hned mi vysvětlil plán jak dole ve vesnici pronajme džíp a nechá nás vyvézt na protější hřeben a tam už poletíme. No, zdálo se mi to až příliž jednoduché ale proč ne, tihle hoši asi na tu eurokačku nekoukají, tak co... Johan i přes svůj věk nasadil tempo, kterému jsme sotva stačili a tak když nám zadýchaným mladým chlapcům viditelně nestačícím bělovlasému kmetovi zastavilo na polní cestě auto, bylo to vyloženě vysvobození.

Mladá francouzská rodinka naložila do rakve na střechu naše bágly a už jsem to pádili směr k Annecy. Teď se Johanovy jazykové schopnosti hodili a konverzace mezi ním a mladými manželi plynula spádem, jen nás trochu mrzelo, že jim nerozumíme.
K jezeru pro Johana přijel tereňák s diplomatickou značkou z něhož vystoupila mladá, překrásná dívka. Když se nám s Pájou podařilo zavřít otevřené papule, pája utrousil - ten má ale krásnou dcéru viď... Pájo, to je jeho partnerka... Pája chvilku mlčel a bylo vidět že jeho mozek jede na 100% a pak jen ucedil: "Děvka! Ta je sním asi z lásky..." Nezáviď a pojď na stopa, odvětil jsem suše a Pája ještě zhrzen odpověděl, že mi dává maximálně padesát aut a tak jsme šli 12km pěšky...

Večerní uvítání s grilovačkou, vínem a vyprávěním bylo pěknou tečkou za tím naším případem. Usínali jsme unaveni s trojrozměrnými barevnými sny o ptácích, oblacích, létání a o všem, pro co stojí zato žít.
Třeba i nohama napřed...


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 7 a 9

Názory k článku

(19.07.2006/15:44)
Martin a Hanka: Děcká, to né, to je vyprávění pro mládež nepřístupné! :-)))
(10.07.2006/21:37)
Manci, doplň tam taky tu "story", že jsi se večer z nepovedeného přeletu slušně "upravil" a celý druhý den jsi držel bobříka mlčení. My si konečně s Pájou v klidu popovídali.... ;o) Martin a Hanka
(30.06.2006/18:07)
Moc pěkný čtení,škoda,že nemá pokračování!Snad to dovypráví.Ahoj Tonda-Liberec.
(15.06.2006/11:49)
Super !!!! pat