pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Martin Pouba 07.06.2006 / 11:03 přečteno: 11260 x

Neuběhly ani 3 roky od výpravy, kterou jsme s Liborem podnikli na motorkách do Ruska a už balíme a stáčíme řídítka opět směrem na východ.. Tenkrát nás vítr zavál až ke břehům jezera Bajkal a právě tady vznikly první myšlenky na tuto výpravu. Co nejdále na východ.

Vzhledem k velké náročnosti sestavil Libor, coby náčelník (staršij) výpravy, team z těchto driverů:
Libor Gýna – má za sebou několik náročných výprav, dobrý řidič, výborný mechanik a v neposlední řadě silák s logickým až vojenským myšlením – KTM LC8.
Michal Ponca – dvojnásobný mistr republiky v dragsterech, který sice neměl velké zkušenosti s jízdou v terénu, ale zato je zkušeným mechanikem a hlavně pohodář každým coulem – BMW GS 1100.
Julius Mikula – Pan řidič s obrovskými zkušenostmi s jízdou v terénu, který den ode dne rostl a byl skutečně nenahraditelným pomocníkem při přejezdech těch nejtěžších úseků – KTM LC8.
Martin Jiříček – skvělý chlapík, jenž se stal fotografem výpravy a svou vrozenou šikovností si dokázal poradit snad v každé situaci – BMW GS 1150.
Martin Pouba – co o sobě? Snad jen, že se považuji za cestovatele, kterému motorka prostě přirostla k srdci – KTM LC8.
Samotný cíl výpravy nebo chcete-li „expedice na konec světa“ se podle dosažených informací měnil. Z původních smělých plánů, kdy se hovořilo o Kamčatce a Čukotce se vylíhl cíl jediný a i tak velmi odvážný: chceme dosáhnout břehů Ochotského moře.
Nadešel srpen 2005 a naše výprava se za podpory paní Sizové a její agentury Moravia Contact, která nám opět pomohla s vízovými povinnostmi, pohnula směrem k východu. První noc jsme přečkali na terase zájezdního hostince u Jaroměře, kde nás majitelé nechali po předchozím „večírku“ přespat. Pár přátel – motorkářů nás jelo vyprovodit až na hranice s Polskem. To jsme následně přejeli bez zvláštních nesnází. Až na hranicích s Běloruskem jsme způsobili trochu rozruch, ale v tom dobrém slova smyslu, takže nám celníci trochu pomohli, poradili a my ve večerních hodinách vjeli do Běloruska. Hlavní tahy v Bělorusku jsou na vynikající úrovni a tak noční přesun z Brestu směrem na Minsk probíhá plynule. Dojedeme k jezírku, které s Liborem už důvěrně známe z předchozí výpravy. Je zde slušné bistro – kafé, kde se cestovatel může občerstvit a vykoupat v jezírku. Prostě idyla. Ráno nás probouzí nemilosrdné slunce a my se vyhoupneme do sedel Dnes chceme nocovat na prahu Moskvy. Několikrát zaplatíme pár eur za průjezd běloruské dálnice a už nás vítá Rusko. Průjezd hranic proběhl rovněž bez zvláštních problémů a tak se už těšíme na první šašlik. Toho se nám dostává zakrátko. Byl úžasný a mně obsluha „kafé“ ještě namasíruje záda. Předsevzetí dostojíme a noc trávíme pod širákem v lese asi 50 km od Moskvy.
O Moskvě jsme ledasco slyšeli, ale i tak na nás „Ruskaja stolica“ zapůsobila velmi sympaticky. Libor se skvěle zorientoval a neomylně nás zavedl k nádraží Jaroslavskoje, kde jsme se rozloučili s motocykly. Za pomoci samotného náčelníka nádraží jsme motorky uložili do nákladního vagónu, který se v nočních hodinách rozjel směrem na Krasnojarsk. My se zatím spolu s Andrejem, naším kamarádem, který působil svého času v Praze na konzulátě, seznamovali s pamětihodnostmi ruské metropole. Bylo nádherné počasí a nám připadalo, že si v ulicích města daly sraz snad všechny největší krásky z celého světa. Den jsme završili návštěvou restaurace, kam nás Andrej pozval. V příjemné restauraci se švédským stolem proběhla vodková smršť a tak jsme byli rádi, že jsme druhý den stihli minitiskovku, která byla svolaná na počest naší expedice.
Po jejím skončení brouzdáme městem, léčíme se každý po svém z včerejšího večírku. Někdo minerálkou, jiný pivem, ale statečně dostojíme 23 hodiny, kdy nám byl přistaven vlak. Konečně ve vlaku! Transsibiřskou magistrálou pronásledujeme naše motocykly. Vagóny jsou čisté a naše děžurnaja se o nás vzorně stará. Ráno nám vaří čaj a my trávíme čas tím, že se neustále díváme do mapy, kombinujeme nadcházející trasy a nakonec se vždy vrátíme k původnímu plánu. Michal spí do zásoby, Martin čte, já s Julou si povídáme v chodbičce u okna a pozorujeme fádní, ale krásnou sibiřskou krajinu. Libor se zabydlel v sousedním kupé a cestu tráví komunikací s laskavou bábuškou. Dozvěděl se mnoho zajímavého a ještě se zdokonalil v ruském jazyce. Během kraťoučkých přestávek vystupujeme na perón a kupujeme potraviny od bábušek, které okolo vlaku postávají. Prodávají mléčné výrobky, domácí pirohy, sušené ryby, salámy, chléb a nápoje včetně piva. Cesta je dlouhá a tak se snažím za jízdy trochu cvičit. Jako nářadí jsem zvolil poklop ve střeše kupé a jal jsem se přitahovat. Ale ouha, ozvala se rána a poklop byl dole. Naše hodná děžurnaja dala vše do náležitého stavu a já raději odpočíval. Během jízdy se nám ještě porouchala lokomotiva české výroby a tak ji Rusové v noci přepřáhli a my pokračovali dál. Po dvou a půl dni cestování jsme konečně v Krasnojarsku. Jestlipak budou motocykly na místě a v jakém stavu? Necháme se překvapit.
Motorky jsme našli v odstaveném vagónu neporušené. Měli jsme je pouze postavené na stojanech a jinak zvlášť nepřikurtované. Trať je však ve velmi solidním stavu a kolize jsou na trati téměř nemožné. Kdykoliv se trať kříží ze silnicí a blíží se vlak, nejen, že se stáhnou závory, ale zároveň ze silnice vyjedou obrovské plotny namířené proti blížícím se vozidlům. Není to složité zařízení, ale má o to větší platnost. Vždy, když slyším o železničních neštěstích v naší zemičce, vzpomenu si, jak lehce by se jim dalo zabránit. Teď už jen vyřídit nezbytné papíry a hurá za řídítka.
Vše se povedlo a Libor telefonuje Žeňovi, který během půlhodiny dorazí na své Supertenéré k nádraží. Žeňa je náš přítel z předchozí výpravy, s jehož pomocí jsme před 3 lety prováděli generálku motoru Liborova Biga. Nádraží nás překvapuje krásou ve starém stylu a přitom se jedná o novostavbu. Jedeme k Žeňovi.
Tady nás vítají i jeho dva synové Saša a Miška. Po chvíli dorazí i Žeňova manželka a nastává horečný úklid. Za hodinu je vygruntováno, za další dvě hodinky je roztopená báňa a naše zpocená těla zažívají opravdovou slast. Po báni ještě relaxujeme u amerického piva ruské výroby a brzy jdeme spát, protože časový posun +6 hodin oproti Praze je přece jenom znát.
Ráno vstáváme na pohodu, Žeňa a Miška se Saškou nám připravili bohatou snídani. Boršč, kuře a spoustu zeleniny. Najedli jsme se do sytosti. Pouze Libor si snídani nevychutnal, protože se u něj objevil obávaný a velmi bolestivý zánět zubu. Vím o co kráčí a tuto situaci mu skutečně nezávidím.
S Julou a Žeňou jedeme ještě autem do města. Pozdravím známé v servisu a koupím si motokrosový dres, protože svůj jsem ztratil na cestě do Moskvy. Cestou zpět měníme ještě dolary za rubly a to zajímavým způsobem. Žeňa zastaví auto u menšího domku, kde postávají dva hromotluci. Stáhne okno a mlčky jim podá obnos v dolarech. Oni též mlčky cosi namačkají na kalkulačce o podají ji k nahlédnutí do auta. Žeňa pohlédne na částku a lehce pokývne hlavou. Jeden z chlapíků sáhne do kapsy odpočítá částku v rublech a podá ji do auta. Ještě jednou přepočítáme, pokývneme na pozdrav a odjíždíme domů. Celá transakce trvala asi dvě minuty a odehrála se naprosto beze slov. Po příjezdu všichni společně balíme a chystáme se k odjezdu. Naším cílem je město Severobajkalsk. Ještě dorazí Sergej se svou milenkou Olgou, oba jsme s Liborem též poznali před třemi lety zde v Krasnojarsku. Takže se přivítáme a zároveň rozloučíme. Mám ze setkání opravdovou radost. Žeňka nás jede vyprovodit na svém motocyklu. Během cesty si Libor vymění s naším ruským kamarádem motorku. Je z KTM úplně unešený. Po 50 km směrem na město Kaňsk se s námi loučí a vrací se zpět domů. Naše parta se dále bude Ruskem směrem na východ prokousávat sama.
Asfalt střídá cesta s nezpevněným povrchem. Díry, kameny, prach a bláto, tak vypadá silnice na mapě značená červeně. Místy se objeví asfaltové úseky a potom opět přijde „gruntóvka“. BMW přestávají stíhat a tak všichni zvolňujeme na únosnou mez. Vychutnávám si jízdu v terénu a zjišťuji první závadu. Vůle na řídítkách. Jen doufám, že není ulomený šroub. Michal okamžitě nastoupí s nářadím a během chvíle je jasno. Řídítka se jen uvolnila. Za chvíli je opraveno a jede se dál. Jen Liborova tvář otéká stále více a více. Je vidět, že trpí, ale vím, že není žádný „měkejš“. Vydrží to. Jedu jako poslední a najednou Jula stojí – píchnul. Než se pro nás zbytek party vrátil, měli jsme opraveno. Zastavili jsme náklaďák a ten nám ochotně svým kompresorem kolo nafoukl. Po silnici se volně procházeli krávy a během opravy jsme byli s Julou svědky pěkné rallye vložky. Jednomu projíždějícímu Kamazu vběhla stračena pod kola. Nastal tanec. Brzdy, smyk, myška, škarpa. Kamaz mizí v dáli a Stračena udiveně stojí uprostřed silnice. Je už pozdě a tak se po domluvě vracíme asi 5 km zpět, kde je rybník, u něhož se utáboříme. Po koupeli chci spát venku, ale komáři jsou dotěrní a tak mi Michal poskytuje azyl ve svém stanu. V noci se okolo našich motorek potlouká místní omladina na motorce a tak jsem se moc nevyspal.
Druhý den vyrážíme pozdě, protože stále doháníme časový posun (zde už +7h). Počasí je stále slušné a tak se celkem rychle prokousáváme gruntovkou. Po poledni však začíná pršet a do vesnice Čunskyj dojíždíme v průtrži mračen. Přečkáváme déšť ve vrátnici v místní fabrice a po dohodě s místními zjišťujeme, že dál je jízda nemožná. Podle slov několika řidičů je cesta sjízdná pouze pro pásová vozidla.
Je po dešti a nám nezbývá než se vrátit na hlavní tah směr Irkutsk a pokračovat do města Tulun. Tato zajížďka nás stála celý den. Během cesty zpět jsem se nechal unést a spolu s Julou jsme se hnali po cestě – necestě vysokou rychlostí. Vím, že takto se na se na expedici jezdit nemá a tak jsem rád, že celá tato rychlostní vložka byla poznamenána pouze ztrátou jedné z mých přídavných nádrží. Její uchycení bylo prostě nedostatečné a tak brzy mohu čekat ztrátu i druhé. Vrátíme se tedy na hlavní tah a po několika km jedeme do lesa nocovat. Noc byla strašná. Bylo horko a celou noc mě žraly mušky. Zlatí komáři!
Ráno tedy rychle balíme a uháníme dál směrem na Tulun. Při jedné ze zastávek na mě Jula volá: „hoří ti blinkry, vole!“ Skutečně, blinkry se dotýkají výfuků. To je divné. Za chvíli přijde i Libor a věc je jasná. Mám zlomený podsedlový rám. To je průšvih, rám je hliníkový a sehnat tady svářeče bude problém. Celý náklad přivážu na místo spolujezdce, sám usedám téměř na nádrž a jedeme do Bratska. Tady je jedna z největších hliníkáren na světě a tak doufám, že se s někým v továrně domluvíme. Bohužel se blíží konec pracovní doby a celá fabrika je pod přísnou ostrahou. Dnes už nám nikdo nepomůže. Brzy se ovšem zpráva o našich problémech roznesla a asi po dvou hodinách přijede chlapík a vede nás městem ke staré garáži. Tady mi představí Irinu, krásnou blondýnu, se kterou se domlouvám o opravě. Několikrát se jí zeptám, kdo bude svařovat a ona poněkolikáté odpoví: „ja zvarim“.
A skutečně. Michal, Jula a já jsme během chvíle motorku rozebrali, vyjmuli podsedlák a Irina bezvadně rám hliníkem zavařila.
Nastal večer a naše parta se rozdělila. Jula s Martinem zůstali spát u motorek a my tři šli spát k Irině. Ta nám spolu se svým manželem Anatolijem připravila prima večeři a okolo půlnoci jsme šli na kutě. Irině jsme vnutili 500 Rublů za opravu a ona nám sdělila, že vidí cizince poprvé v životě.
Vstáváme brzy a Irina nás veze do garáže. Vytrvale lije jako z konve. Prý se jedná o monzun, který se žene od Bajkalu. Máme se na co těšit.
Cesta je těžká, asfalt se objevuje pouze v okolí větších měst a navíc ten protivný liják. V jedné asfaltové části, ve chvíli kdy přejíždíme přehradu, se kochám a sleduji rozdíl hladin řeky kdesi hluboko pode mnou. Kluci mi poodjeli a tak při výjezdu ze zatáčky akceleruji, abych je dohnal. Ale ouha, déšť, litý asfalt a terénní pneumatika znamenají pád. Letím po boku asi 20 m. Následky ovšem nejsou nikterak hrozné. Mně se nestalo vůbec nic, u motorky se odřel padák, ohnul nosič bagáže a prošoupala taška i s olejem. Michal narovnal nosič kamenem, olej jsme přelili k Julovi a pokračovali jsme dál. Po dalším úseku, kdy jsme se řítili červeným blátem zjišťujeme, že jsme všichni bez destiček. Bláto s ostrým prachem se stalo brusnou pastou a my během 80 km byli bez obložení. Navíc zjišťujeme, že náhradní destičky vezu pouze já. No nic, nebudeme brzdit zadní brzdou. Přestává pršet a tak si začínáme užívat pěknou makadamovou cestu. Vjíždíme do města UST-KUT. Bohužel sjízdná cesta dál směrem do Jakutska neexistuje a my volíme variantu „barža“ Barža znamená v ruštině šíf a cestovat na šífu je skutečně dobrodružství pro otrlé chlapy. Po jednání na ředitelství říční dopravy jsme zajeli do přístavu, najeli i s motorkami do malého kontejneru bez dveří a už jsme se houpali v povětří. Drželi jsme se s motorkami zuby nehty, přilby jsme si nechali na hlavách. Pár úderů o bok lodi a už jsme všichni ve zdraví na palubě. Jeřábník se smál na celé kolo. Jak jinak, byl pěkně pod parou. Na prochladlé ocelové palubě mezi kontejnery a skelnou vatou si rozbijeme tábor. Michal hýří nápady a za chvíli máme i společný přístřešek, improvizovaný stůl i židle. Teď už nás trápí pouze čas, kdy vyrazíme a jak dlouho naše pouť do 2,5 tisíce km vzdáleného Jakutska bude trvat. Kapitán tlačného remorkéru byl jako jeden z mála Rusů nekomunikativní člověk, kterému naše přítomnost na šífu evidentně nedělala radost a za všechno chtěl peníze nebo-li „bábky“ Proto jsme mu dali přezdívku „kapitán bábka“. Pro dokreslení našeho vztahu ke kapitánovi už jen tolik, že během plavby se na přídi objevil český nápis: „bábka je kokot“
K naší nevelké radosti loď v přístavu ještě 2 dny stála a na naše dotazy kdy vyrazíme se nám dostávalo nejasných odpovědí. Snad večer, možná zítra, že by pozítří?
Konečně lodník šíf odpoutal od železných „pacholat“, v remorkéru zabublal silný dieselový motor a my se začali kochat liduprázdnými břehy překrásné řeky Leny.
Celkem jsme na šífu strávili 9 dlouhých dnů. Během té doby má žena odletěla na dovolenou k moři a opět se stačila po týdnu rekreace vrátit. Záchodem nám byla mezera mezi zábradlím a sklopným mostem pro transport materiálu. Sprchou nám bylo požární vědro na provaze. Jen jídlo nám po čtyřech dnech jízdy došlo. Čínskou polévku, která se sype do dvou dcl vody jsme dávali do litru a půl, chléb jsme porcovali a rozdělovali na dny. Naštěstí jsme doplnili zásoby ve městě Lensk, kde na chvíli šíf zastavil. Během předchozí noci nám došlo, proč kapitán nemá z naší přítomnosti radost. Celou noc stál uprostřed řeky a k naší lodi přijížděli další a další remorkéry. Kapitán jim prodával naftu ze zásob státní dopravy. Inu, podnikatel. Nudíme se a tak si vymýšlíme práci na motorkách. Měníme mírně jeté pneumatiky za jiné mírně jeté. Kontrolujeme hladinu oleje i tlak v pneumatikách. V rámci tělesné kondice běháme okolo kontejnerů a já navíc zkouším funkci GPS. Bohužel ale zjišťuji, že se pohybujeme průměrnou rychlostí 15 km/h a jsem z toho lehce trudomyslný. Loď opět stojí. Tentokrát u břehu a my se můžeme alespoň trochu projít po zalesněném pobřeží, Je krásně a my pořádáme turnaj v hodu kamenem. Mezi tím se k nám na palubu přistěhují geologové, včetně dvou buldozerů, maringotky a obrovských saní s výzkumným zařízením Mají sebou i psa Lajku, se kterým jsme okamžitě kamarádi. Geologů jsme se zeptali, zda něco v zemi našli. Ano, Tajga je bohatá a my objevili naftu, plyn zlato a barevné kovy, odpověděli suše. Plavba pokračuje a počasí se mění k lepšímu vždy odpoledne se vyjasní a my se ohříváme v závětří. K večeru následuje úchvatný západ slunce a tak se opřeni o zábradlí kocháme pohledem. Předposlední den naší pouti po Leně vplouváme do Národního parku „Lenskije stolby“. Slunce svítí a my se máme na co koukat. Břehy lemují skalnaté útvary a věže těch nejrozličnějších tvarů. Zapadající slunko si hraje s barvami a tak je slyšet časté cvakání spouští našich fotoaparátů.
Ráno vstáváme, lehce posnídáme a kolem poledního je před námi Jakutsk. Libor jde vyjednávat příslušné papíry pro vylodění, zaplatí 13000 R za přepravu a zbytek výpravy se chystá na velmi očekávané vylodění, které proběhne opět ve stylu kontejner bez dveří. Opouštíme tedy šíf, posádku tlačného remorkéru „Ivan Zemnuchov“ a teprve až nastartujeme motorky a opustíme přístav si oddychneme. Další a svým způsobem náročná část cesty je za námi.
Po několika málo kilometrech jízdy musíme opět na trajekt – parom. Musíme se dostat na druhou stranu Leny. Během plavby se okolo nás srocují Jakutové a říkají: „na druhé straně je konec světa.“ A měli pravdu, tady skutečně začíná opravdová expedice.
Opustili jsme „parom,“ naplnili stravou sebe i motocykly a vydali se cestou necestou vstříc městu Magadan.
Písek, písek a znovu písek. Pěkný začátek! Přední kolo si v hlubokém písku hledá cestu jak ho napadne. Čím těžší motocykl, tím větší problémy s jeho ovladatelností. Z toho plyne, že BMW začínají ztrácet a je nutno upravit rychlost jízdy. Začíná jít do tuhého a musíme si vzájemně hodně pomáhat. K večeru najíždíme na hlínu, která není sice rozbahněná, ale jsou zde velké kameny. Táboříme na kraji lesa a usínáme s napětím co nám přinese další den.
Ten začínáme hygienou. Myjeme se v hluboké kaluži a Michalovo přání: jen, aby nezačalo pršet“ zůstává nevyslyšeno. Terén začíná být sjízdný jen s vypětím všech sil. Vyrážím jako první a přijíždím k místu, které je téměř nesjízdné. Bláto a rigoly v kterých je převrácen i Kamaz. Nejnáročnější úsek měří asi 5 km a jen se štěstím jej propocený projíždím. Čekám na ostatní. Přijedou až po hodině a teprve z vyprávění se dovídám, že zejména Michal s přetíženým „autobusem“ měl veliké problémy. Opět si navzájem pomáháme a dostaneme motocykly přes nejhorší překážky.
Po 80 km jízdy narážíme na další překážku, kterou je řeka Aldan. O přepravu přes rozvodněnou řeku se postará opět tlačný remorkér a menší šíf. Lije jako z konve a tak nás posádka zve do své kabiny. Nedá se zde téměř dýchat. To způsobuje unikající dým z dvanáctiválce Kras, jenž pracuje na plné obrátky a přesto se loď podél břehu pohybuje téměř neznatelně. Proud Aldanu je příliš silný a tak cesta přes tuto „říčku“ trvala asi dvě hodiny. Vyslechli jsme si zkazky o rybě jménem Tajmeň, která se v těchto vodách vyskytuje. Váží až 70 kg a jednomu z vypravěčů sežral prý psa. Zabít ho je ale složité, tak lovci Tajmeně střílí. Sítí ho naženou ke břehu a tam zastřelí. Na druhém břehu přijíždíme stále za vydatného deště do vesnice Chandiga. Najíme se zde v Kafe, které je vybudované z modré průhledné fólie. Hostitel nás neustále nutí do pití vodky, ale my se nedáme. Máme před sebou úvod Kolymské cesty smrti a jsme plni napětí, co nám příští kilometry přinesou. Ještě asi hodinu čekáme u pumpy až začne jít proud, potom natankujeme a vyrážíme. Přicházejí další a další blátivé úseky.
Při jednom z pádů Michalovi přimáčkne jeho BMW nohu tak nešťastně, že po zbytek výpravy se z Míši stane „chromyj“, jak ho nazve náš budoucí magadanský kamarád. Pravděpodobně se jedná o velkou zhmožděninu kotníku, včetně natržení vazů. Noha nevypadá hezky, je celá fialová a dostat ji do boty může Michal jen s největší námahou. Není návratu! „Musíš jet“, povzbuzujeme ho. Pomůžeme mu do sedla, přemůže bolest a zařadí za jedna. Pokračujeme. Dnes se chceme dostat přes bažinaté úseky až na kraj Verchojanského chrebetu. Teprve za tmy a za vytrvalého deště stavíme tábor kdesi na kraji lesa. Spím s Míšou ve stanu a snažím se mu pomáhat jak fyzicky tak psychicky. Půjde to, Mr. Ponka je tvrďas.
Je druhá polovina srpna a zde nastal podzim. Přestalo konečně pršet a začátek dne nám poskytl úchvatný pohled na okolní kopce. Nejsou sice vysoké, ale nesou charakter vysokohorských velikánů. Okolí cesty hýří úžasnými podzimními barvami a na stráních nad námi se krčí už jen kleč. Samotné vrcholy jsou zasněžené. Odhaduji, že při průjezdech sedel jsme se dostali do výšky okolo 700 metrů. Přesto jsme se v několika místech setkali i s ledovcem. Cesta je kamenitá a velmi dobře sjízdná i pro naše stroje, narážíme na četné brůdky a skalnaté úseky, které bez větších problémů zdoláváme. Je to opravdová podívaná, kterou Libor snímá i na kameru. Jak? Prostě za jízdy! Jednou rukou řídí motorku, v druhé drží kameru a natáčí. To vše v poměrně těžkém terénu a při rychlostech až do 100 km/h. Klobouk dolů příteli.
Odpoledne přijíždíme ke strženému mostu přes řeku Kjubeme. Chodíme po kamenitém břehu a řeky a hledáme nejvhodnější místo k brodu. Řeka je široká a má 4 ramena přerušená kamenitými ostrůvky. Počasí je slušné a já se přihlásím coby dobrovolník k pokusu o přejetí toku. Odstrojím Katku od bagáže, svléknu se do slipů a trika, zahřeji motor a hurá na plný kotel do vody. Po 5 metrech se má jízda mění v let. Já letím na jednu stranu, motorka na druhou. „Takhle se velký brody nejezděj vole“, huláká na mě Jula a vysvětluje na prvním ostrůvku jak si mám s dalším ramenem poradit. Motor po chvilce chytne na jeden válec, zatímco z druhého „laufu“ stříká voda jako z hasičské hadice a na chvíli se rozsvítí kontrolka mazání. Zatrne mi a okamžitě zhasínám motor. Při druhém startu je již vše v pořádku a tak pomalu s nohama spuštěnýma vedle stupaček se posunuji vodou. Díky Julo, od dnešního dne jsem brodař! Za řekou se převléknu a dojedu do vesnice Kjubeme, abych se pokusil sehnat pomoc pro ostatní kamarády. Vesnice je v zoufalém stavu. Opuštěné domy jsou rozpadlé, všude nepořádek a zbytky civilizace. Na konci tohoto torza vesnice ale stojí dva velké domy, v kterých je ještě život. Jsou to spojaři, kteří tu mají ještě na rok práci. Potom i oni opustí vesnici, kterou pravděpodobně už nikdy nikdo neosídlí. Velitelkou spojařů je Valerie Michajlovna, která mi vychází vstříc a domlouvá s dvěma zaměstnanci pomoc. V garáži stojí GAZ 66, jedná se o menší náklaďák, jehož konstruktérem byla žena a přesto má perfektní vlastnosti v těžkém terénu. Společně sundáme asi 20 lahví s acetylénem a chlapi nám za soumraku převezou zbytek motorek přes řeku. Začíná se velmi ochlazovat a místní nám ukáží jednu z opuštěných polorozpadlých chalup, v které jsou kamna a dá se tam v nouzi přespat. V těchto oblastech je problém sehnat benzín i pro domorodce, proto chceme zaplatit za přepravu. Po chvíli odmítání nakonec pokývnou hlavou a řeknou: „dej tolik, aby Ti to nebylo líto“. Dáváme jim 500 R a oni nám přinesou do domku potraviny v daleko větší hodnotě. Nu, ruská duše. Druhý den se nám podaří natankovat benzin oktanového čísla 76, čeká nás dlouhý úsek bez civilizace a jsme plni napětí z toho, co nás čeká. Od spojařů víme, že po cestě je spojařská osada jménem Kurana Salach, kde by nám Vladimír Petrovič mohl pomoci.
Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme tu. Víme, že dál za osadou nastane oblast téměř neprůjezdná. Jeden říká: to neprojedete, druhý: zkuste to. Vladimír Petrovič má Ural a tak ho zkoušíme, zda-li by nás nepřevezl. Auto musí nejprve opravit a potom míří na opačnou stranu. Nevadí, jeho ochota se odrazila v tom, že nám natankoval 70 l benzínu, aniž by chtěl peníze. Co dodat?
Poděkujeme a za pěkného počasí pokračujeme v cestě. Je to opravdu divočina. Nesčetné brody, hluboké kaluže, v kterých bylo až po ramena vody, bláto a obrovské díry. Začíná se smrákat a mění se počasí, kapky deště nám bubnují do helem a my k smrti unavení vjíždíme do vesničky Tomtor, která se nachází v Ojmjakonské oblasti. Nacházíme zde krásný dřevěný hotel na pilotech, který je zařízen v evropském stylu. Podaří se nám usmlouvat babku Jakutku z původních 1200 R na 800 R a to i s večeří a se snídaní. Bohatě prostřený stůl a teplá sprcha byl pro nás balzám, který nás postavil opět na nohy. Narážíme zde i na stopy anglických herců Burmana a Mc Gregoryho, kteří se zde před rokem spolu se svým štábem a doprovodem ubytovali. Umístíme tedy své podpisy vedle jejich na plakát ve vstupní hale hotelu a oddáváme se zaslouženému odpočinku. Okolo půlnoci nás Voloďa, majitel hotelu, zavolá ven a ukazuje na oblohu. Je chladno, mrzne (právě zde byla naměřena nejnižší teplota na zemi -71,2C) a já dlouho nemohu spustit oči z té nádhery. Poprvé v životě vidím polární záři! Jdeme spát a ještě dlouho po půlnoci kecáme s Liborem v posteli. Ujasňujeme si program a náročnost nadcházejících dnů a nakonec s pocitem, že výprava zdárně dojede k břehům Ochotského moře usínáme. To nejhorší nás ovšem na Kolymské cestě smrti teprve čeká.
Než se probudíme, povím vám cosi o zdejší oblasti a proč se Kolymská cesta nazývá cestou smrti.
Do roku 1929 byl obrovský region Kolymy a Čukotky obydlen výhradně původními obyvateli severu. To znamená 12 000 Čukčů a 3 000 Eskymáků a to na území velkém jako dvě Francie a ještě 100 000 km2 zůstane. Na severu sousedí Čukotka přes Beringovu úžinu s americkou Aljaškou a působí zde velmi drsné klimatické podmínky. Nachází se zde nekonečná Tajga a tundra a mrazy tu dosahují hodnot až 60 stupňů pod bodem mrazu.
V údolích mezi nekonečnými sopkami protékají řeky, bystřiny i potůčky v kterých se dá v období čtyř měsíců, kdy nejsou zamrzlé, rýžovat zlato. A nejen zlato, v podstatě jsou zde zastoupeny veškeré prvky Mendělejevovy tabulky. Tyto objevy učinila expedice geologů pod vedením pánů Bilibina a Caregrada, která byla vysazena na pustých březích Ochotského moře v zálivu Nagajeva tam, kde dnes stojí hlavní město „Zlaté Kolymy“ – město Magadan.
A co se zde vlastně mezi 29 – 90 rokem stalo? Sovětský svaz si byl vědom obrovského bohatství této oblasti a proto začal osídlovat severo-východ. K moci přišel diktátor Stalin a jemu i jeho straně bylo zapotřebí mnoho, mnoho levného zlata, olova a ostatních barevných kovů. Koncem roku 1931 byl soudruhy vytvořen projekt na výstavbu silniční sítě – DALSTROJ. Tento unikátní projekt byl naprosto utajen a nezasahovala do něj strana. Hlavní pracovní sílou se stali političtí vězni. Jejich ruce, lopaty, krumpáče a kamení z lomu, to byly prostředky kterými postavili město Magadan. Struktura pracovních táborů byla geniálně jednoduchá a velmi krutá. Na čelních pozicích nestáli policisté a vyškolení dozorci, ale na jejich místa byli dosazeni největší zločinci a vrazi. Právě oni měli k dispozici oblečení, boty, nářadí a hlavně potraviny pro pracovní čety a komunistickou stranou byli později nazváni „přáteli národa“. Veškeré zásobování probíhalo pouze po 8 – 10 tisícové trase lodí přes Severní ledový oceán a to pouze v období, kdy nebyl zamrzlý. Z těchto důvodů byly ceny oblečení a potravin odpovídající. Tyto produkty se do rukou odsouzených téměř nedostaly, ale zato existoval černý trh, kde se s nimi čile obchodovalo. Cenové heslo bylo jednoduché: gram za gram. Za gram tabáku – gram zlata. Gram čaje – gram žlutého kovu.
Odsouzení museli pracovat 12 hodin denně a často umírali hladem a mrazem. Jejich tresty se pohybovaly v rozmezí od 10 do 25 let a přežili je pouze ti nejsilnější jedinci.
Zde v kraji severo-východním, v zemi věčného mrazu kde, jak říkají „Kolymčané“, je dvanáct měsíců v roce zima a ve zbytku léto, potřebuje lidský organismus velké množství kalorií. Odsouzení umírali tedy i na nedostatek vitamínů, chřipku B a těžké zápaly plic.
Při výstavbě Kolymské cesty zahynulo téměř milion lidí. Z Magadanu vyrazilo na výstavbu cesty 1 200 000 odsouzených a do Chandigy jich přišlo 200 000. Vzhledem k podnebným podmínkách jsou těla mrtvých naházena pod povrchem cesty! Občas se jejich torza objeví po vydatných deštích. My jsme toto „štěstí“ naštěstí neměli.
Proto tedy Kolymská cesta smrti.
Vstáváme „na pohodu“, v klidu posnídáme, zabalíme věci a zaplatíme „babce Jakutce“ za ubytování. Ta nám za 30R ještě orazítkuje pas nápisem „THE POLE OF COLD-71,2C OYMIAKON, nakonec nás zavede k ojmjakonské jedli, na kterou vážeme fáborky a koňské žíně pro štěstí na cestách. Využijeme nabídky a navštívíme ledovou jeskyni původně Jakuty využívanou jako zásobárnu masa. Nyní v těchto prostorách moskevští umělci vytvořili z ledu rozličné sochy, které jsou podsvíceny barevnými světly. V těchto místech na mě působí jeskynní výstava trochu komerčně.
„Nashledanou“, voláme na naše hostitele a vydáváme se na svých strojích na další pouť.
Dnešní den se mi příliš nedaří. Průjezdnost cest je horší a horší a při průjezdu jednoho z nesčetných brodů padám. Cítil jsem se příliš jistě a bez předchozí prohlídky jsem do říčky vjel. Velký kámen kdesi pod hladinou mě poslal k zemi. Noha se mi zasekla za „gumicuk“ a já motorku sklápěl stále více pod hladinu. Došlo k nejhoršímu. Voda vletěla do sání a motor natvrdo zhasl. Kamarádi mi pomohli z vody a nastala rozborka. Sundat padací rámy, plasty, nádrže a vyjmout svíci. Liborův nápad se konečně uplatnil v praxi. Při zařazené rychlosti cukal se zadním kolem až vylétala voda ven. Potom zbytek vody odstraníme na starter. Po několika minutách motor zaškytá a při dalším pokusu se už plynule rozeběhne. Uff, můžeme pokračovat. Ještě zaznamenám dva lehké pády. Jeden při výjezdu do prudkého srázu a jeden při otáčení. Snad mám do konce výpravy vybráno. Kaluž za kaluží, bažiny a brody. Věci na sobě už ani nesušíme. Padá soumrak a my rozbíjíme tábor u bezejmenné horské říčky. Jsme uprostřed divočiny a tak po večeři udržujeme oheň až do rána a držíme stráž. Medvědi prý tady doslova padají z kopců. Podle slov Volodi z hotelu, zrovna nedávno medvěd napadl a zabil jeho zaměstnance a zkraje léta roztrhal babku, která šla na jahody.
Vstávám za svítání a nápis na stanu: NBBA – reklama šitá na míru je celý pokrytý ledem. Oblékneme se do mokrých hadrů a za ranního mrazíku si dáváme první brod. Rok od roku je Kolymská cesta více nebezpečnější. Je plná nebezpečných nástrah, obrovských děr, kaluží, bažin a strhaných mostů. Do pořádku ji už asi nikdo nedá. Střídám se s Michalem na prvním místě a konečně potkáváme medvědy. Jeden sedí uprostřed cesty a je mu zcela fuk, že chce Michal projet. Až když zatroubí ráčí medvěd z cesty uhnout. Další medvěd zase přede mnou uhání asi 100 m. Chce závodit a tak ho nechávám vyhrát. Moudřejší přece ustoupí. Další medvěd sedí ve stráni a vše ze shora pozoruje. Při jednom z těžkých brodů poměrně široké řeky se v protisměru objeví Žigulík 1500 ccm. U něho stojí „kouzelný dědeček“ a usmívá se. Stojí tu už tři dny a čeká až se někdo objeví. Říká, že nikam nespěchá a my na něj nechápavě civíme. Kam chce jet? V životě nemůže cestu za řekou projet. Jen pokrčí rameny a zopakuje předchozí slova: „ja nespeším“. Pomůžeme mu tedy na druhou stranu a žigulík nám mizí z dohledu. Pomalu postupujeme dál a v odpoledních hodinách přijíždíme k řece, která se nedá projet. Po mostu zbylo pouze pár klád poházených na břehu. Chvíli si pohráváme s myšlenkou postavit vor, ale nakonec zvítězí Liborův nápad. Přetlačíme moji odstrojenou motorku a já zkusím najít pomoc. Civilizace nemůže být daleko. Motorku tlačíme nastartovanou a ve čtyřech lidech celkem slušně zdoláváme silný boční proud. Měníme tedy plán, odstrojíme všechny motorky, přetlačíme je stejným způsobem na druhou stranu a potom přenosíme bagáž. Za dvě hodiny usilovné práce stojíme připraveni na cestu na druhé straně řeky. Pokračujeme v cestě, jejíž náročnost již není tak velká, směrem k civilizaci, ke městu Susuman.
Večer se utáboříme na hlušině vydolované ze zlatých dolů. Přesto, že je to státem zakázané, vyskytují se tu lidé, kteří dolují zlato na vlastní pěst. Říká se jim „chýšnici“.
Zlatem se tu dá v určitých obchodech i platit. Zlata se tu těží velmi mnoho a obchod s ním ovládá mafie z Ingušska.
Druhý den vyrážíme se snahou hltat kilometry ,ale místo toho hltáme kilogramy prachu. Cesta je sice rovná a široká, ale velmi prašná. Když dojíždíme náhodný náklaďák, není vidět na krok a jeho předjetí je riskantní. Jedete do zdi prachu. Najíme se, spláchneme prach a natankujeme ve městě Atka. Poté pokračujeme dál směrem na Magadan. Nastává soumrak a my stavíme, abychom našli vhodný nocleh. Pozoruji ze zadu svou Katku a zjišťuji, divný náklon zadního kola. Průšvih! Ztratil jsem napínák řetězu a matku hřídele zadního kola. Ta napůl vyjela z kola a to vyosené lehce ohnulo zadní brzdový kotouč. S tím se jet nedá. Ještě za tmy s Michalem osu vyndáme a sháníme pomoc. V nejbližší vesnici nám sdělí, že jedině v kotelně nám mohou pomoci, ale až ráno. Vracíme se a přespíme z celou partou asi 150 km od Magadanu. Naše výprava trvá již měsíc a my víme, že cesta zpět po stejné a jediné možné trase je nemožná a tak se ráno rozdělíme. Michal a já se budeme věnovat opravě mého stroje, zatímco Libor , Martin a Jula pojedou co nejrychleji do magadanského přístavu a budou se snažit zajistit námořní přepravu do Vladivostoku.
Michal tedy odjel s mou osou do vesnice. Po třech nekonečných hodinách se vrátil s osou, na kterou navařili s topičem kus pásoviny z bagru ve tvaru napínáku řetězu. Mohu pokračovat. Na kraji Magadanu na nás čeká Martin a dovede nás do přístavu, kde odevzdaní leží na trávníku Libor s Julou. Na loď nás nevezmou. Sám ještě zkusím promluvit s dispečerem, ale skutečně není možné přepravit osoby na nákladní lodi. Musíme hledat další řešení. Kluci se mezi tím seznámili s Aljošou, který nás pozval k sobě domů. Alespoň máme pro začátek kde bydlet.
U Aljoši jsme se trochu zkultůrnili. Proběhla sprcha, jídlo a nakonec konzumace 95% lihu. Aljoša se snažil nás naučit líh pít. Martin je abstinent, Jula téměř taky a já piji pivo nebo dobré víno. Tvrdému alkoholu se snažím vyhnout. Odpovědnost na sebe vzali Mr. Ponka a Libor. Mohu říci, že se svého úkolu zhostili na výbornou. Po třech hodinách leží Aljoša téměř v bezvědomí na verandě a kluci se v klidu dívají na televizi.
Aljošovo ráno je krušné. Nejde do práce, každou chvíli zvrací a neustále si mumlá pod vousy: co je to za lidi tihle Češi?
Další dny jsou hodně nervózní, protože se nemůžeme pohnout z místa. Neustále čekáme na odpovědi z přístavu nebo z letiště. Dny trávíme procházkami po městě, vaříme, jíme nebo čistíme motorky. Naštěstí je tu signál a tak se mohu ozvat rodině, že žiji. Aljoša nakonec přichází s informací, že za týden letí letadlo do Moskvy a my i s motocykly můžeme letět. Naše letenky budou stát 5750 R. No, to je paráda! Teď ještě zjistit cenu za přepravu nákladu. Během následujících dnů nás navštíví redaktor místních novin a udělá s námi rozhovor a fotografie u místního památníku obětem gulagů. Druhý den vychází na titulní straně „Magadanských novostí“ článek věnovaný naší expedici „Na konec světa“ Dovídáme se oficiální cenu za přepravu motorek. Částka činí 40000 R za kus. Přesto, že naši cestu finančně podpořila firma VVS elektro a NBBA, je pro nás tato cifra neúnosná. Další den si zakupujeme všichni osobní letenku a na radu Aljoši se budeme snažit setkat s panem Budarinem, generálním ředitelem společnosti Mavial, který by nám mohl možná udělit slevu na nákladní letenku. Pan Budarin je však nazastižitelný člověk. Libor a já ho hledáme v supermarketech, které vlastní, v kanceláři Mavialu a nakonec nám jedna zaměstnankyně zjistí, že je na letišti a bude tam do večera. Je pozdní odpoledne a tak nečekáme na nic. Taxíkem za 50 R dojedeme k Aljošovi, nasedneme na motorky a uháníme na 60km vzdálené letiště. Během krátkého jednání v kanceláři pana Budarina je jasno. Poskytl nám slevu nebo-li rusky „skytku“ ve výši 50% a my za přepravu 5 motorek zaplatíme 100 000 R. To je pro nás únosné. Do odletu zbývá dlouhých 5 dnů a my je trávíme návštěvou muzea, kde má své oddělení i v těchto krajích tolik oblíbená TATRA. Kdeže loňské sněhy jsou. Zajdeme se podívat i na trhy, kde nakoupím za 400 R půl kg kaviáru a výborný ruský čaj. V místním lazebnictví si nechávám zkrátit svůj plnovous, který se mi během cesty usadil na tváři.
Je 5.září 2005 a celá naše výprava opět usedá na motocykly. Dnes jedeme na letiště, lehce rozebereme motorky, obalíme je kartonem a uložíme je ve skladu. Benzín na radu skladníků vyléváme do trávy, zaplatíme za přepravu a autobusem se vracíme do města. Večer se s námi přijede rozloučit Aljoša. Naposledy uslyšíme jeho halasný pozdrav: „zdravstvuj tovaryšč, vsjevo charoševo“!
Klapnou dveře a v bytě se rozhostí ticho. Už se neuvidíme. Ráno jedeme na letiště a poletíme do Evropy. Nikdo nemluví a je nám tak trochu smutno.
A tak se i stalo, 6.září 2005 v 16.15h se náš IL 62 rozjíždí po hrbolaté dráze magadanského letiště a za pár okamžiků plujeme oblohou nad Ojmjakonskou oblastí. Je celá pod sněhem. Tudy by to zpátky skutečně nešlo. Je stejný den 16.15h a my dosedáme na moskevském letišti Domodědovo. Jsme skokem v Evropě a to se podepíše na mé náladě. Studené obličeje, tiskopisy, povolení pro povolení, potvrzení, zakázané vstupy atd. Jsme nasupení, za vyndání motorek z letadla máme zaplatit 15000 R. Liborovi se podařilo umluvit náčelníka skladu, ten zfalšoval doklady a výsledná částka nakonec činila 5000 R. Před půlnocí usedáme na motorky a okolo druhé hodiny ranní zůstáváme nocovat u dálnice za Moskvou. Kluci chtějí druhý den navštívit muzeum vojenské techniky.
Vojenská technika, pokud není v pohybu, mě příliš neoslovuje a tak mi v hlavě zraje plán. Nemohu spát a tak okolo páté hodiny ranní vstávám. Všem rozespalým kamarádům podávám ruku, zabalím si věci a usedám na motorku. Libor mě zná a ví, že chci být chvíli sám a chci si srovnat veškeré zážitky z expedice v hlavě. Láká mě i myšlenka non-stop jízdy. Už druhý den v 10h dopoledne se zastavuji na čaj u mých dobrých přátel v Příboře a odpoledne jsem doma.
Téměř bez brzd, s řetězem vytaženým až na silnici, uvolněnou zadní osou, s roztrhanými brašnami a svařovaným podsedlým rámem, s odřeným lakem, špinavý a unavený k smrti se jako nejšťastnější chlap na světě objímám se svou rodinou.
Tak milé děti a pohádky je konec.
Jo, a zazvonil zvonec!


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 3 a 10

Názory k článku

(17.09.2006/21:31)
Dík za článek
(09.06.2006/18:42)
jen houšť
(07.06.2006/19:10)
prima
(07.06.2006/11:11)
Jsou to borci!!