pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Jiří "Carlos" Fenyk 13.12.2005 / 15:23 přečteno: 6579 x

Sice je to už se zpožděním, ale stejně mi to nedalo, abych taky něco naskenil a přidal.
Prvního prosince 2000 jsem se vracel z dvacetiměsíční "dovolený" ze států, kde jsem jako skoro každej makal, jak mukl a škudlil kolečka na nový křidýlko a vybaveníčko, abych se mohl věnovat sportu, který překonal všechny jiný, který jsem doposud vyzkoušel.


Samozřejmě, že jsem to svoje éro nestihl, protože jsem ještě dopoledne vymetal na Manhattanu v Macyś, kupoval dárky pro svý bližní a na Queens, kde jsem bydlel, jsem dojel pozdě a pak i na letiště JFK.

Tedy, dojel jsem relativně včas (půl hoďky před odletem :-)), ale na letišti byla velká fronta a já ještě ke všemu měl problémy s Minnie, vic jak metr velkým plyšákem od Disneyho, co jsem vezl pro neteř. Nechtěli mi ho vzít do letadla, respektive jen do zavazadlovýho prostoru a to se mně nelíbilo, protože jsem nechtěl, aby se ztratila. Znáte, jak to chodí... Stejně jsem podlehl, abych se vůbec dostal domů.

To jsem ale ještě nevěděl, že mě nebudou chtít pustit u dvěří letadla, protože mám velkou tašku. Tu mi ale zkontrolovali u CHECK IN a nic neřekli, tak jsem myslel, že to bude v poho. Nebylo. Málem jsem musel na kolena a líbat kapitánovi ruce, protože letušky nechtěly povolit. Nakonec, když jsem se snažil ukázat zvednutím tašky jednou rukou, že není těžká a tudíž že je v limitu. V limitu samozřejmě nebyla, musela vážit tak 25 kil a já se pěkně kroutil, když jsem ji zvedal. Ale i to se zadařilo a já zpocenej jak myš po běhu na metro, usedl v sedadle, v letadle.

Bylo to pozdě odpoledne, někdy kolem šestý, letěli jsme přes noc. Dostali jsme najíst a napít a tak dál a já, jelikož jsem po dlouhý době zase letěl, fotil, co se dalo. Ještě, než jsem si dal chrupíka, napadlo mě, zeptat se letušky, jestli by mě mohla vzbudit, až budeme nad Evropou, že bych si chtěl vyfotit svítání a taky, jestli by nešlo, vyfotit si ho v cockpitu. Ani nevím, jak mě to napadlo, nicméně, letuška řekla, že se zeptá. Budit mě ani nemusela, protože spánek byl přerušovaný a já nedočkavostí pořádně nemohl zabrat. když už jsem měl pocit, že bych to mohl propásnout, připomněl jsem se letušce, která se za chvilku vrátila s dobrou zprávou, že mě piloti očekávají.

S nadšením jsem se vrhnul do prvních řad letadla, k okýnku a k hejblátkům. měl jsem ještě chíli čas, než přišel úsvit a povídal si s piloty a chlubil, že taky lítám (i když jsem v tý době s Hornetem 27 byl jen takový pilotí štěně), aby věděli, že patřím "k nim" :-)

Pak přišel ten okamžik a kupodivu to časově vyšlo, že jsme se při svítání dostávali právě nad Evropu. Pár fotek jsem udělal, zastavil se mi při tom čas a běhal mráz po zádech, vzpomínal jsem, jak dlouho jsem na to čekal a těšíl se a v duchu se mi v rychlosti odehrál celý život za louží se všemi dobrými i špatnými zážitky až po dlouho očekávaný okamžik, jež jsem právě prožíval.

A tak jsem se chtěl s vámi podělit aspoň o ty obrázky, některý z nich vyšly a snad se vám budou líbit, ale většina funguje jen pro mě jako vzpomínka. Mnozí z vás takový pohled z cockpitu znáte, ale díky tomu, co se stalo v roce 2001 na podzim, se více lidí už k pilotům asi nedostane.

Fenda


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 10 a 1

Názory k článku