|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Petr Dvořák
10.11.2005 / 01:00 přečteno: 6145 x
 | Bylo to v září 1992. Pracoval jsem jako meteorolog Letecké meteorologické služby na pražském ruzyňském letišti, nedávno jsem se vrátil z povinné vojenské služby a byl nadšen z krásného zaměstnání, které pro mne kombinovalo pestré počasí a prostředí dopravních letadel a vůbec, celého toho mumraje letišť, cestujících, hřmotu vzlétajících letounů a závanů vůně spáleného petroleje; všechno dohromady vyúsťovalo v romantiku dálek a létání, tedy toho, co mám tak rád.
V té době přišly Československé aerolinie (po dlouhé odmlce) s nabídkou „observer letů“, kdy jsme jakožto meteorologové mohli dát žádost o místo v posádce ČSA a po schválení viceprezidentem pro letový provoz jsme pak na zvolené lince letěli a sledovali vliv počasí na létání. To bylo něco pro mne! Pro celý kolektiv meteorologů byly k dispozici dva lety měsíčně. Několik mých kolegů se na tyto lety hlásilo, ale naštěstí pro mě byl jejich zájem spíše vlažný, takže jsem bezmála každých čtrnáct dní stál s užmoulanou žádankou přede dveřmi sekretariátu letového viceprezidenta a těšil se na pracovní let v kokpitu. Úplně poprvé jsem letěl v září 1992 a pro mne to byl také vůbec první let dopravním letadlem. Pro bývalého plachtaře z aeroklubu ovšem velmi lákavá lahůdka!
První let jsem si musel pořádně vychutnat a proto jsem si napsal žádost na linku do Madridu. Mohli jsme totiž létat pouze po Evropě a jen linky bez pobytu; jinak bych s chutí letěl třeba do Austrálie a klidně i na Měsíc nebo na Mars, kdyby tam ČSA měly destinaci. Ale i Madrid byl dostatečně daleko a tudíž zárukou dlouhého letu.
Ráno 4. září jsem nemohl dospat. Linka odlétala někdy v poledne, času bylo dost, ale já postával doma na Kladně u okna a pozoroval oblohu, jestli snad nepřijde nějaké počasí, které by odlet znemožnilo. Počasí však bylo pěkné, viděl jsem spoustu odletů z RWY 31 a naše letadlo se už určitě připravuje někde na stojánce nebo u hangáru. Do Madridu létal Iljušin 62, který měl před příchodem Airbusů 310 nádech dálkového obra a „víc než letadla“.
Příslib letu v IL-62 v mé nevyzrálé mysli znamenal skoro totéž, jako bych s ním navštívil všechny ty New Yorky, Singapury, Abu Dhabi a ostatní destinace bezmála z jiné planety, i kdybych nakrásně absolvoval jen okruh kolem Prahy. Schválně, co by si asi o mně pomysleli třeba palubní průvodčí, pro něž tyhle dálky už dávno ztratily jakékoliv kouzlo a staly se pouhou pracovní povinností? Jenže pro mě to byl unikátní svátek. Před odjezdem na letiště jsem si dal koupel (dnes jsem do vany dal dražší a voňavější pěnu), použil jsem lepší kolínskou a ve skříni vybral tu nejpěknější kravatu k mému novému tmavomodrému obleku (stejné barvy, jakou mají uniformy stevardů nebo pilotů).
Ještě pohled do zrcadla, jestli mám správný účes a pak už jsem nasedl do své obouchané Škodovky 120 a zamířil nejvyšší možnou rychlostí na letiště. Cestou jsem si připadal, jako bych místo Škodovky sám řídil Iljušina. Jaké to asi je, mít v ruce takové letadlo? Musí to být pocit, když člověk vymění knipl v Blaníku za dobře padnoucí berany!
Na letišti jsem zamířil nejprve do naší služebny, zkontrolovat počasí a pozdravit se s kolegy. Byl jsem trochu zklamán, že nesdíleli mé nadšení z prvního letu, protože jsem přišel s pocitem, že dneska mi bude závidět celé letiště. Nevadí, radost si nenechám přece nijak zkazit.
Pohled na synoptické mapy ukazoval, že poletíme přes okludující frontu, tak se snad dočkám i nějaké turbulence a konečně budu vědět, jak se tato turbulence v letadle projevuje. A co teprve námraza! A nebylo by tam taky trochu dekomprese, požáru motoru, ulomeného křídla nebo zaseknutého podvozku? Všechno bych jen hltal, chtěl zažít, být u toho!
Namísto katastrofických scénářů jsem ale šel vyhledat kapitána Kubiše, velitele dnešního letu do Madridu. Abyste věděli, kapitán dopravního letadla stojí v mojí hierarchii hned za předsedou OSN, královnou Spojeného království a prezidentem České republiky. Kapitán letadla je Někdo. Osobnost roku. Člověk, kterému se zásadně vyká a říká „ano, pane!“ Už proto jsem se na chodbě vyptával jednotlivých džentlmenů v tmavých uniformách se čtyřmi proužky naprosto třesoucím se hlasem, kde najdu pana kapitána Kubiše.
Ukázali mi ho a šel jsem se představit. Vypadalo to asi jako v Černých baronech, když major Terazky podával hlášení generálovi. Kapitán Kubiš si jen posunul brýle na nose a řekl mi:
„Dobre, tak nas počkajte u východu päť minút pred odchodom mikrobusa.“
Div jsem mu nezasalutoval a radostně čekal u východu celou půlhodinu, abych snad o něco nepřišel. Tehdy jezdily posádky k letadlům rovnou z budovy posádek ČSA malým mikrobusem. Ve vchodě stál obvykle celník, jehož jedinou náplní práce bylo snad jen se s posádkami pozdravit. Nikdy jsem nezažil, že by někoho celně kontroloval. Seděl jsem na lavičce, pozoroval krasavice letušky a konečně jsem se dočkal i posádky s kapitánem Kubišem.
IL-62 vyžadoval skutečně početnou posádku; v kokpitu mělo své pracoviště pět mužů – kapitán, druhý pilot, borťák (palubní inženýr), navigátor a radiotelegrafista. Chyběl už jen pověstný palubní nástěnkář, ale toho jsem klidně mohl zastoupit i já. Už si nepamatuji počet palubních průvodčí, ale bylo jich určitě aspoň šest.
Dojeli jsme k letadlu a členové posádky hned začali pracovat. Kapitán obcházel a kontroloval letoun, muži v kokpitu vyndavali spousty papírů a nastavovali si přístroje, palubní průvodčí chystali prostor pro cestující. Měl jsem s sebou videokameru a natáčel ten pohyb.
Letadlo stálo v blízkosti hasičárny na západní straně apronu, dneska už tam tuším stojí nová odbavovací budova. Několik autobusů přivezlo cestující a ti se začali hrnout po schůdkách nahoru do trupu letadla. Vlezl jsem si raději do kokpitu, abych nezacláněl. Všichni členové cockpit-crew už seděli na svých místech a blížilo se nahazování motorů. S bušícím srdcem jsem pozoroval všechno kolem, byl to rozdíl oproti těm několika úkonům před letem ve větroni. V letadle šuměla klimatizace, odkudsi odzadu se sem nesl zvuk pomocné jednotky, zvenčí pronikal hluk od různých strojů pod letadlem.
Konečně nabíhaly turbíny a za pár minut jsme mohli pojíždět. Neměl jsem své místo k sezení, natáčel jsem tedy v pokleku a snažil se pohledem kamery zachytit průhledy z kabiny ven. Moc to nešlo, kokpit je obložen spoustou malých okének jako nějaký skleník, to není jako v moderních nových letadlech. Rovněž jsem se podivoval, proč jsou palubní desky tak nemožně zelené, vypadá to tu jak v nemocnici na operačním sále nebo jako v tanku. Docela legračně působily starší typy mechanických přístrojů a vedle nich do prvního volného místa napasované přístroje elektronické, asi jako byste měli v Trabantu glass-cockpit, ale taková prostě byla doba a chápu, že to jinak prostě nešlo.
Dojeli jsme na holding point dráhy 31. Tak teď už opravdu poletíme! Prvně v životě se budu pohybovat rychlostí větší než 150 km/h, prvně budu ve výšce větší než 3000 m. Srdce se skoro umlátilo.
„U mě dobrý, hladinu máme plánovanou tři sedm, po vzletu 1,2 majle v ose dráhy a potom doleva na Rakovník,“ hlásil navigátor Procházka. Dispečer ŘLP nám dal povolení vstoupit na dráhu a vzlet.
„Voni už ani nedávají aktuelní vítr, viď?“ kritizoval navigátor nedostatek informací, načež se radiotelegrafista dispečera přeptal, jaký vítr vane.
„Wind two-three-zero, four meters,“ zaznělo z reproduktoru. Tenkrát se ještě neudávala rychlost větru v knotech. Najeli jsme na dráhu.
„Dáváme nominál,“ řekl kapitán a borťák posunul čtyři páky dopředu. Turbíny zavyly a otáčky nabíhaly. Piloti odbrzdili a letadlo z mého pohledu nečekaně prudce akcelerovalo. Zrychlovali jsme.
„Všecko v pořádku,“ hlásil borťák.
„Sto padesát,“ vyřkl navigátor. „Sto osmdesát. Dvě stě. Dvě stě dvacet.“
„Vé jedna, rotace!“ na to druhý pilot a kapitán, jenž držel řízení, odlepil letoun od dráhy.
Velmi mě překvapila vibrace celého letadla, které se třáslo jako kdyby mu už byla zima v desetikilometrové výšce. V Blaníku takovýto třes znamenal jedině pádovou rychlost – doufejme, že u Iljušinu je tomu jinak. Chvilku jsem čekal a když jsme se nezřítili nedostatkem rychlosti, uklidnil jsem se.
Vyhlédl jsem několika skleníkovými tabulkami ven. Na takovou rychlost jsem nebyl zvyklý a fascinovaně jsem zíral, jak se vznášíme výš a výš nad zbytek dráhy a budovy letiště mizejí za námi. Támhle, to je Dobrovíz, tadyhle Kněževes, vlevo mé rodné Kladno, nad které zrovna zahajujejme levou táhlou zatáčku. Vzápětí jsme vlétli do mraků a bylo po výhledu. Navigátor měl u sebe takový gumový hledáček s pohledem na meteorologický radar, tak jsem upřel svoji pozornost sem. Zelená svítící čárka kmitala sem a tam, jak radar prohledával prostor před letadlem. Obrazovčička radaru se plnila zelenými fleky, které zase hasly.
„Už bysme z toho měli bejt venku,“ hlásil navigátor, který také koukal do gumového hledáčku. Opravdu, za pár vteřin jsme vypluli nahoru nad mraky jako nad rozbouřenou hladinu oceánu. Něco takového jsem viděl poprvé v životě. Do kabiny vtrhlo prudké sluneční světlo. Do dálky až za obzor se táhly jednotlivé vrstvy oblačnosti a nad tím blankytná obloha. Byl jsem zvědavý, jestli v desetikilometrové výšce uvidím oblohu ztmavlou tím, jak tam už bude řídký vzduch.
Nad souvislou vrstvou oblačnosti nastalo celkem fádní a nezajímavé pozorování. Venku se žádné velké změny neodehrávaly a proto jsem pozoroval práci posádky. Jakmile pominul počáteční frmol, i v kokpitu nastalo mírné uklidnění. Nastoupali jsme do hladiny 370 a hluboko pod námi pluly kupy oblaků, téměř zcela zakrývající pohled na zemský povrch, kamsi dozadu. Obloha byla stále stejně modrá, žádná čerň kosmického prostoru se nekonala. Zato jsem uznal, že sluneční brýle piloti opravdu nenosí z fajeřiny, aby na ně balili letušky, ale z opravdové nutnosti chránit zrak proti prudkému slunečnímu světlu.
Já jsem si sluneční brýle nevzal, aby si někdo třeba nemyslel, že si jako hraju na pilota (jeden takový člověk pracoval na dispečinku ČSA a táhnou se kolem něho legendy o jeho hraní si na kapitána letadla před civilními lidmi – třeba chodíval ve své uniformě, dosti podobné té pilotní, do kavárny Slávia, kde prý uplácel číšníky, aby ho hlasitě vyvolávali před ostatními hosty „Pane kapitáne, máte se dostavit na letiště, musíte letět dálkovku!“ Ale to je jiný příběh).
Teď jsem toho zalitoval, brýle by se mi docela hodily. Oslněn jsem mžoural na přístroje, ale ani tady to moc akční nebylo. Hodnoty seděly a ani se nehnuly.
Druhý pilot mi nabídl, abych se na chvilku posadil na jeho místo. Opravdu? Fakt mohu? Dík! Usadil jsem se do pilotního křesla, držel kameru v ruce a ani nedutal. Díval jsem se z okna, natáčel palubní desku a berany před sebou, abych jednou uvěřil, že tohle je pravda. Ještě kdybych si tak mohl vyzkoušet reakce letadla, náklon tak 60° doleva i doprava, zašlapat si do nožního řízení (pedály jsou obrovské jako od bagru), prubnout pádovku, vývrtku, loping a výkrut! Ať si cestující za ty svoje drahé letenky něco užijou. Obával jsem se však, že by se sotva našel někdo, kdo by mi za tyto pokusy poděkoval.
Pustil jsem na „svoje“ sedadlo zpátky jeho právoplatného uživatele, druhého pilota, a šel si zase kleknout za borťáka mezi navigátora a radiotelegrafistu. Časem mě to v kokpitu už nebavilo a šel jsem si sednout na sedadlo do kabiny cestujících. Natáčel jsem z oken na obou stranách letadla, udělal si záběry na křídlo s typickým zubem na náběžce a občas bylo vidět i dolů na zem. Byli jsme někde nad Německem a Švýcarskem, pozoroval jsem dálnice a na nich zcela zřetelný pohyb aut. Mezi mraky tu a tam vykoukl alpský štít, ale později Francie byla zase celá pod mrakem. Změna nastala až nad Pyrenejemi, které působily na studený vzduch, přicházející od severozápadu, jako přehrada. Na Pyrenejích oblačnost končila a krajina se rozsvětlila. Španělsko! Schválně, kdy asi začneme klesat.
Španělsko vypadalo hnědě. Často jsem na zemi viděl obrovské kruhy, ale ty jistě neměly žádný záhadný původ, jednalo se o zavlažované polnosti. Letadlem vrněla slabá turbulence. Nedočkal jsem se tedy ani žádných kilometrových propadů, ohnutých křídel nebo ulomených ocasních ploch. Pohodlně jsem si seděl v první třídě a dokonce jsem dostal kafe a limonádu. Letušky byly velmi příjemné, připadal jsem si skutečně báječně.
Letadlo se pohnulo. Cítil jsem, že jsme začali klesat. Zvedl jsem se ze svého sedadla a odebral se do kokpitu. Dveře byly odemčené, vlastně tam mohl vejít kdokoliv „z ulice“. Často se také stávalo, že některý cestující se chtěl podívat, jak to v kokpitu za letu vypadá a poprosil stevardku, aby se dovolila kapitána a umožnila mu krátkou návštěvu. Sám jsem takhle byl o několik let později v kokpitu Boeingu 757 British Airways, kde jsme byli dokonce s kamarádem dva a mohli tam setrvat i na přistání, a potom ještě v 747 společnosti Quantas, cestou do Bangkoku. To už je dneska po neslavných teroristických činech už jen nostalgickou minulostí.
Posádka se už v kokpitu připravovala na přiblížení. Studovaly se mapky, poslouchalo počasí. Brzy jsme byli ve výšce, kam už dosahovaly termické stoupavé proudy. Letoun s sebou pěkně házel, netušil jsem, že tady bude termika takhle brutální. Slabší povahy mezi cestujícími, vychované filmy s hrůzyplnou leteckou tématikou, už jistě odříkávaly první slova Otčenáše. Mně se to naopak líbilo. Konečně bude to ulomené křídlo! Otče náš, jenž jsi na nebesích, přiveď toto letadlo na pokraj zkázy, ať z toho mám toužebný zážitek, ale potom nás zase spas, abych o tom jednou mohl napsat. Posvěcena buď vůle tvá, ámen.
Otec náš však měl dneska slabší den a nevyslyšel mě. Letadlo se jen třáslo a prosedalo, nic víc. Posádka vyhlížela z okének letiště. Počasí bylo doslova letní. Jasno, podle zpráv o počasí bylo v Madridu přes 30°C, termická turbulence. Zatočili jsme doprava a tu jsem už i já průzorem před borťákem zpozoroval v dálce před námi pogumovanou dráhu. V kabině nastal větší ruch. Nepoznal jsem, co všechno musí posádka udělat za úkony, ale rozpoznal jsem vysouvání klapek a podvozku. Pod námi to zadunělo, když se podvozek začal vysouvat. Trochu jsem se toho vylekal, ale když jsem viděl, že nikoho z posádky to nevzrušilo, řekl jsem si, že asi je všechno v pořádku. Dráha už byla blízko.
„A budeme vysoké,“ řekl zvýšeným hlasem kapitán, protože jsme přelétli práh dráhy ve výšce 80 m. Konečně, zaradoval jsem se, konečně budeme buď muset opakovat okruh anebo to neubrzdíme a vyjedeme na konci letiště z dráhy! Konečně nějaké vzrůšo!
Letadlo klesalo rychle. Navigátor odpočítával poslední metry výšky, pilot podrovnal a následovalo velmi tvrdé přistání. Kamera mi div nevypadla z ruky. Záběr vypadá jak při zemětřesení. Piloti nastavili revers, letadlo velice účinně brzdilo. Palubní deska se legračně třásla, každý její díl jinak. Já jsem byl napasovaný na opěradlo sedadla borťáka a snažil se nespadnout mu za krk. Odbočili jsme na pojížděčku a to ještě zbýval pořádný kus dráhy – bohužel jsme z ní zase nevyjeli. Byl jsem zklamaný; přistání už vypadalo tak nadějně a nakonec se vůbec nic nestalo.
Zaparkovali jsme mezi samými DC-10, Boeingy 747 a dalšími, pro mě naprosto exotickými, stroji. Když přistavili schůdky a vystoupili cestující, vyšel jsem ven z letadla nadýchat se tropického vzduchu. Nádhera! Ta vůně jihu, to horko, tamhle za dráhou olivový háj, paráda. Do letadla vtrhly uklízečky, mrňavé a snědé. Piloti si šli do kabiny cestujících odpočinout, někdo si dal svačinu, někdo podřimoval. Asi za hodinu přivezly autobusy cestující a letadlo se chystalo na zpáteční let.
Vzlétli jsme z téže dráhy, na níž jsme přistáli. Rychle jsme získávali výšku. Protože mě už bolely nohy z mého místa k stání, šel jsem si na zpáteční cestu odpočinout do kabiny pro cestující. Kupodivu, docela jsem rozpoznával podle pohledu na zem, kde zrovna jsme, protože jsem si to pamatoval z letu do Madridu. Viděl jsem tytéž kruhy, řeky, města, hory. Za šedými Pyrenejemi následovala sladká Francie, kde se už protrhala oblačnost a teď tam byly nasázené krásné plachtařské kumuly, docela pravidelně rozmístěné. Na chvilku jsem usnul. Probudila mě letuška, která roznášela jídlo. Aha, jídlo! No jo, vždyť mám hlad jako vlk!
Dostal jsem umělohmotnou misku s dobrotami, jaké dávají snad jen u ČSA. Palubní jídlo mi u ČSA vždycky moc chutnalo. Určitě bych toho dokázal spořádat i mnohem víc, ale málokdy se mi podařilo přemluvit stevardku, aby mi dala větší příděl, protože počet jídel byl přesně napočítán podle cestujících a ti se své potraviny většinou vzdát nechtěli.
Stevardka mi položila tácek s jídlem a pitím na klín a odešla dál. Seděl jsem hned za přepážkou kabiny, přede mnou byly k přepážce zdvižené sklápěcí stolečky. Pokusil jsem se odhalit mechanismus vyklopení stolečku, ale nedařilo se mi to. Kroutil jsem nějakým čudlíkem, tahal za stoleček, ale ten se ne a ne sklopit. Odložil jsem jídlo na vedlejší prázdnou sedačku, abych mohl použít obě ruce. Lomcoval jsem stolečkem, avšak nemohl jsem s ním hnout.
Sakra, co s tím krámem je? V té chvíli jako bych cítil něčí pohled. Podíval jsem se přes uličku do strany a viděl nějaké dva španělské kravaťáky, jak jeden přes druhého na mně s nejvážnější možnou tváří zírají. Usmál jsem se na ně, ale vidět bych se při tom nechtěl. Musel jsem vypadat jako chovanec ústavu pro mentálně postižené, navíc s tím úsměvem debila…
Zničehonic se zase objevila letuška.
„Ukažte, co to tady děláte?“ zeptala se laskavým hlasem a jedním hmatem povolila stoleček, vyklopila ho přede mne a postavila na něj můj tácek s jídlem a pitím. Už jen chybělo, aby mě začala krmit. Kravaťáci ztratili zájem a věnovali se svému španělskému rozmlouvání. Doufal jsem, že mě nepovažovali za stevarda nebo za pilota, protože by to vypadalo skutečně dost trapně.
Po jídle jsem koukal z okna. Den se chýlil k závěru a když jsme přistávali v Praze, zrovna slunce zapadalo. Na přistání jsem zůstal na sedadle u cestujících. Vedle mne si přisedl jeden ze stevardů a vyptával se, jak se mi let líbil. No řekněte, bylo by snad možné, že by se mi let nelíbil?
Od těch dob jsem strávil v kokpitech letadel ČSA mnoho hodin a zažil spoustu krásných zážitků. Určitě o nich zase napíšu.
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
