|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Dušan Hrubý
11.03.2005 / 12:16 přečteno: 5715 x
 | "Pro pilota je létání nejdůležitější věcí na světě. Vítr a mrak a nebe. Společní jmenovatelé dokonalosti a věčnosti. Zemi lze změnit. Vyrvat trávu, zarovnat kopec, postavit město. Ale dokázali byste utišit vítr? Pohřbít mrak v betonu? Upravit oblohu k obrazu jednoho člověka? Nikdy."
Tolik krátká citace Richarda Bacha z jeho Dvouplošníku. Myšlenky o létání, o životě kolem létání a o životě samém se mu honily hlavou, když si koupil 35 let starého dvouplošníka a letěl s ním ze Severní Karoliny dva tisíce sedm set mil napříč Amerikou domů do Kalifornie.
Ve mně sice tak odvážná touha nezrála, avšak chuť na létání a alespoň na kratší dobu vyměnit zimní péřovku za tričko byla neudržitelná. Nejhorší absťák jsem ukojil v prosinci několika 20-30 minutovými sletíky v italské Madonně di Campiglio , nutno ovšem podotknout, že bylo lehce pod nulou. Uznejte sami - představa toho rituálu, kdy člověk vyčkává na správnou termickou hodinu, jen tak v krátkých kalhotách a tričku si připravuje padák a poflakuje se po startu, aby se pak vznesl do letní oblohy, užíval si třicetistupňových teplot a po přistání se ještě třeba vykoupal v moři, tak takovým myšlenkám se dlouho odolávat nedá. Takže když mi jednou v neděli večer volal kámoš a dal mi typ na levnou letenku do Venezuely, rozhodoval jsem se asi tak hodinu a ještě tentýž večer jsem si letenku zarezervoval, abych si ji hned v pondělí koupil. Vzhledem k časově omezené akci jsem rezervaci udělal i pro Jíťu s Dobrou, kteří se mi nedlouho před tím svěřili, že by taky někam vyrazili, a bylo vymalováno.
Volba tedy padla na Venezuelu, kde jsem měl již trošku prosondovaný terén, alespoň přes nejrůznější webové stránky. Třetího února odpoledne jsme odlétali z Prahy, jednu noc strávili v hotelu v Madridu a následujícího večera už jsme vystoupili do třicetistupňového vedra na letišti v Caracasu. O tomto městě jsem se nedozvěděl žádnou výrazně přívětivou informaci ani z průvodců, ani ze zkušeností lidí, co jej dříve navštívili a tak jsme se rozhodli, že nebudeme zvyšovat statistiky v počtech přepadení a vražd (snad v průměru 1-2 denně) a strávili noc v letištním vestibulu. Druhý den ráno jsme se přemístili na autobusové nádraží La Bandera. Část cesty jsme jeli letištním busem a zbytek cesty jsme se chystali dojet metrem ze stanice Gato Negro. Trošku nám to zkomplikovala místní kontrolorka lístků, protože s velkými bágly nás nechtěla pustit. Po nějaké době, když jsem zjistil, že se dá velice levně dojet i taxíkem, zmizela ze scény, tak jsme se nakonec protáhli a bez problémů dorazili na autobusový terminál. Odtud nám jel přímý bus do města La Victoria, asi 70 km JZ od Caracasu, kde se konaly paraglidingové závody Open Loma Lisa 2005 (second category FAI). Na závody jsme sice přihlášeni nebyli, ale měli jsme s místními organizátory domluveno, že budeme moci za mírný poplatek využívat výjezdů na start i svozů zpět do hotelu (o což se starali místní "sherpas"), kde sídlil organizační štáb. Na závodech už české zastoupení bylo - partička Charlyho, Stříbrňáka a Pavla Dohnálka, který se tam mj. výborně umístil, tuším, že na druhém místě.
Organizátoři se občas tvářili trochu formálně, ale když jsme se třeba hlásili s naším příspěvkem, tak se k ničemu neměli a nakonec jsme podobně dopadli i na sponzorované večeři v místní pizzerii pro piloty a jejich doprovod. Byli nejspíš docela rádi, že se tam objevil někdo ze zahraničí. Kromě nás tam sice bylo ještě pár Kolumbijců, ale ti byli pro místní něco jako pro nás naši slovenští bratia. Nelítali vůbec zle, jeden z nich dokonce celé závody vyhrál. Kdysi se na Loma Lise lítali závody PWC, ale měli tam nějaký průšvih s japonským pilotem, kterého po přistání přepadli a okradli, tak se tam teď moc lidí nehrne. Byli jsme několikrát upozorněni a dokonce dostali mapu s vyznačenými místy, kam rozhodně "nesmíme přistát". Kromě vojenského prostoru to byla další dvěma místa chudinských čtvrtí, kde prý bývá dost nebezpečno. Na Loma Lise je c. ve 1300 msl prostorná startovačka pro několik desítek padáků, termicky vydatné místo, a jedno z nejvýznamnějších pro cross conuntry létání ve Venezuele. Dá vyrážet do několika směrů, otázkou je jak se pak dostat zpátky, a pro létání je rovněž třeba mít povolení z blízkého vojenského letiště. Řešením jsou samozřejmě organizované akce. Vlastní závody byli organizačně velice dobře zajištěny, i když si člověk musí zvyknout a vzít si za své například následující. Když jsme se ptali na výjezd na start, řekli nám - přijďte brzo ráno, bude se vyrážet kolem půl deváté. První den jsme na to ještě skočili, ale druhý den jsme již věděli, že k půl deváté můžeme v poklidu přičíst dvě hoďky :-) Jak jsem mohl zapomenout na něco takového jako je latinsko americký rytmus. Vše má čas, vše se stihne, když ne dnes, tak zítra je taky den. Samozřejmě, že v nejrůznějších mutacích jsme se s takovými situacemi setkávali ještě mnohokrát. První den po příjezdu jsem měli nádherné počasí a lítalo se jak se patří, dokonce snad půlka závodníků doletěla do cíle, další den už to šlo do bouřek, kolo bylo zkráceno, a většina popadala hned za startem a poslední den závodů zrušili kvůli přeháňkám úplně. Nám třem to ani tak moc nevadilo, protože jsem přijeli hlavně za letní pohodou, nikoliv podávat výkony za každou cenu a celý měsíc byl ještě před námi.
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
