pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
manci 14.11.2004 / 20:11 přečteno: 6507 x

Byla tam
Už to nevyjde, zkusím se přehoupnout kyvem. Ne teď už 100% ne! Náraz sedačky do vrcholku stromu, kyv, znova pohyb tmavým prostorem lesa. Sám sebe slyším jakoby z dálky jak strašně řvu. Blížím se hroznou rychlostí proti kmenu přímo proti mě. čekám náraz. Hrozně se soustředím na te jedinej okamžik. Za každou cenu se musím chytit stromu.
Cuk, strom se zastavil dva metry přede mnou a už se zase hrozně vzdaluje někam vlevo. To mě zastavily šňůry tentokrát letím někam doprava, spíš dozadu. Musím se za každou cenu otočit a chytit se stromu. Už si uvědomuju tu strašnou výšku. Furt řvu jak blázen. Otáčím se všemi svlaly svého adranalínem zaplaveného těla ke směru pohybu. Kmen se přibližuje snad ještě rychleji než ten předchozí. Pekelně se soustředím.Myšlenky jedou tak strašně rychle a během jedné vteřiny je souběžně rozvíjím několika směry. Strach, závrať, přemýšlím jestli je vrchlík pevně zachycen a udrží mě. Hlavně se zachytit kmenu.

Ona sedí hned vedle a dívá se na mě.
Nesměje se, je "smrtelně" vážná...


Držím se dvou suchých větví na jejich koncích, visím v prostoru 30 m nad zemí. Mám hroznej strach a přitom neuvěřitelně chladně přemýšlím. Pořád ty myšlenky. Najednou zůstává jen jedna. Chci žít! Ručkuju opatrně po suché větvi blíž ke kmenu. Dál to nejde, šňůry mě dál nepustí. Levou rukou která začíná vibrovat v křeči se držím sušinky a pravou odvazuji nožní popruhy. Okamžitě zjišťuji že to byla blbost. Mrknu na levou ruku a cítím jak mi pod kombinézou vylézají žíly. Odhaduju to že vydržím tak 10 sekund. Co teď? Pohled do vrchlíku – vypadá dobře. Měl by to vydržet. Pouštím se a znova se zhoupávám do volného prostoru. Nasouvám se zpět do sedačky ze které jsem téměř vypadl. Pohled na vedlejší strom –

je tam stále, teď bez tváře!

Jak se dostat ke kmenu? Vidím že šňůry jsou kolem silné zdravé větve nade mnou a proto se nemohu dostat blíž. Úplně bez jakékoli pochybnosti jedním trhem pravé ruky lámu větev o průměru cca 7cm. Neuvěřitelné? V tu chvíli úplně normální. Znova se přisouvám ke stromu a ručkuju po suché větvi. Mám kmen, ale dál to nejde a sedačka mě hrozně táhne zpátky. Levá ruka drží mě, pravá povoluje prsní popruh. Sedačka mě pouští ale pravou rukou ji držím. odvazuju pultík a vážu ho ke kmenu. Odvazuju speed, pak hlavní karabiny a házím sedačku dolů tak aby dopadla na chránič. Hned po dopadu si uvědomuju že vzadu v sedačce mám nové hlavní karabiny, které teď můžu vyhodit. Na co mám čas myslet! Cítím jak mě opouští ta obrovská síla pudu sebezáchovy. Klepou se mi nohy.

Mrknu na ní – je tam.

Přivazuju si pultík ke kombinéze, vytahuju mobil a volám že jsem ok a že slezu. Lezu dolů. Větve končí a kmen je moc silný. Asi sám neslezu, stojím na poslední větvi - soušce. Chci se posunout o patro výš a... Nemám už sílu. Přibíhá Patrik.

Pohled na vedlejší strom kde vůbec nic není.

Lano nemáme. Musím zavolat hasiče. Je věcný a zní rozhodně. Nadechuju se k odporu a slyším jak
souhlasím. Je ve výšce asi 20 m, slyším ještě telefonujícího Patrika. Přibíhá Standa. Hasiči jsou tady. Se žebříkem 8 m a volají hned vrtulník. Protestuju, nikdo mě neposlouchá a konstatují ať se soustředím na to abych nespadl. Patrik leze do čtvrtinny stromu, přivazuje žebřík a pokouší se vylézt. Nevadí ti když si půjčíme tvou záložku volá na mě Patrik. Proč? Než to proč dořeknu, vím proč. On ví že vím a neříká nic. Všichni sbírají větve kolem a roztahují můj nádherný oranžový záložák. To by jim utrhlo ruce říkám si a mám obrovskou chuť je odsud vyfotit. Asi by to bylo jako provokace a tak alespoň do "záchranné plachty házím pultík s přístroji a foťákem. Přilétá vrtulník.

Tito záchranáři jsou ale profící. Jde to hladce a už vlaju na laně za vrtulníkem. Rotuju kolem vlastní osy. Vrtulník opisuje veliký okruh, asi si to taky užívá. Nádherný pocit volného letu, mnohem intenzivnější než na padáku. Pokládá nás na louku. Vrhají se na mě zdravotníci, klepu se jak ratlík a rozmlouvám jim měření tlaku. Mám 160, podepisuji revers. Legitimuji se policii a odjíždím s nimi sepsat protokol – podání vysvětlení.

Standa organizuje kamarády na sundání padáku se kterým jsem se už rozloučil. Pán přes padesát vybíhá na strom jako veverka a již za tmy shazuje padák dolů. Dávám si sprchu a hlava šlape pořád na plné obrátky celou noc.

Týden mě bolí celé tělo a spím dvanáct hodin denně. Duše se zklidňuje ale vždy znova zneklidním když si vzpomenu na "ní".Nadešel čas znovu si přerovnat žebříček hodnot a smířit se s tím, že ji zase uvidím. Doufám že už jen jednou, že s ní nebudu sám a že mi zbývá ještě dost času.

Vy všichni ji jednou uvidíte...

carpe diem!


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 10 a 5

Názory k článku